Co dokáže jedno správné rozhodnutí …
Konečně pátek! Po dlouhé době vyrazím s kamarádkami do víru noční Prahy. Ne, že by se mi chtělo. Raději bych doma ležela s knihou v ruce. Nicméně kamarádky do mě hučí už nějakou dobu. Když si tuhle rádoby společenskou záležitost odškrtnu, budu mít jejich kecy zase na chvilku z krku. Jsem obyčejná vysokoškolačka, která si přivydělává v knihkupectví. Svobodná. Kdo by chtěl holku, která leží v knihách? No, možná by se někdo našel, ale víte, jak to je, hledám pana Dokonalého, a ti bohužel existují jen v příbězích knih. Nechápejte mě špatně, přeji si lásku, toužím po ní, ale faktem zůstává, že hrdina z knihy vám srdce nezlomí. Dnes udělám výjimku. Půjdu ven, pobavím se a třeba si s nějakým klukem padnu do oka. Už by bylo na čase…
„Terezo! Běž za ním! Koukej, jak po tobě kouká!“ popichuje mě kámoška v narvaném baru opilých lidí.
„Ty ses zbláznila? Co mu jako řeknu?“ Běžně na muže nemluvím. Nevím si s nimi rady. Ve škole jsme žádný návod nedostaly.
Další kamarádka mě k němu popostrkuje blíž a já se při plachém pozdravu skoro zakoktám. Je fakt krásný. Na toho nemám. Měla bych se sebou už vážně něco dělat. Ano, od zítra budu držet dietu a taky začnu cvičit. Pozval mě na drink. To je od něj moc milé.
Jako by se s ním zastavil čas. Je tak šarmantní. Ví přesně, co má říct. Nejlepší na něm je, že taky miluje literaturu a je velmi osamělý. Jsme si podobní. Jak je možné, že je tak pěkný kluk sám? Hlava mi to nebere. Přiznávám, že alkohol v krvi mi koluje víc než dost. Holky mi utekly. Udělaly to schválně. Snad si nemyslí, že si ho vezmu domu? Je pravda, že jsem to neměla, ani nepamatuju. Ale taková já nejsem. Napřed ho musím poznat a pak možná někdy. V životě bych to nemohla udělat na první schůzce. Však se skoro neznáme. Ach, líbá božsky. Je něžný a hravý. No teda. Dala bych si říct. Dobrá zpráva je, že už nejsem nervózní. Špatná zpráva je, že jsem skoro na mol. Zve mě k sobě domů. Váhám. A pak mě něco zarazí. On neví, kdo napsal Hamleta. To ví přece každej. I ten, kdo o literatuře ví úplný prd. Na poslední chvíli mu oznamuji, že jsem moc opilá na to, abych s ním odjela. Píšu si do mobilu jeho číslo a slibuju, že se ozvu. Ale upřímně, nevím. Stačila mi jedna blbá věta a už jsem ho přesunula z kategorie potenciálních nápadníků do složky blbec. Neměla bych mu za zlé, kdyby nevěděl o alternativních kandidátech autorství Shakespearových děl, ale jméno Shakespeare je prostě veřejně známý fakt. Odjíždím domů sama. Vyspím se a zapomenu na tohle setkání. Prý, že se v literárních dílech orientuje. To jo. Chtěl mě jen dostat do postele.
V sobotu ráno civím do zrcadla. Mám opar. Fuj. Musím holkám vynadat. Ale co. Je to moje chyba. Neměla jsem ho líbat. Už hodně dlouho nikam nepůjdu. Zlatí kluci z knížek. Od nich žádnej opar nechytnu. Jsou sázkou na jistotu.
V neděli ráno jsem v naprostém šoku. Co to mám přes půlku obličeje? Ten opar se mi rozlezl! Ale jak! Bože. Propadám panice a jedu ihned na pohotovost. Jestli jsem chytla nějakou nemoc, tak… Chce se mi brečet. Po sto letech si někam vyrazím a hned tohle. Jsem na sebe naštvaná. Vysvětluji doktorce, že jsem se líbala s cizím klukem a pak se probudila s tímhle. Ta mě naštěstí nesoudí a dělá mi testy, jak z krve, tak bere stěry z toho, co mám na obličeji. Zatím mi předepsala mastičku a mám v pondělí zavolat, jak testy dopadly. Nedokáže mi teď přesně říct, co to je. Štve mě to. Takhle nemůžu mezi lidi. Budou se ptát, co to je a já budu říkat, líbala jsem se s klukem. Katastrofa. Veřejný ponížení za chvilku nerozvážnosti.
V pondělí ráno mě budí telefonát. Soukromé číslo. Co to? Kriminální policie! Tomu říkám budíček. Neprodleně se mnou potřebují mluvit. A do hodiny už jsou u mě doma a vysvětlují, o co jde. Naskakuje mi husí kůže. Trvají na svém. „Musíte mu zavolat a sejít se s ním! Nemáte na výběr.“
Večer se s “nezna-Hamletem” scházím před jeho bytem. Policie ho okamžitě složí na zem a nasazuje mu pouta. Celá se klepu. A ano. Jejich podezření bylo oprávněné. V jeho bytě našli tři těla mrtvých holek. A proč ten opar? Bakterie z mrtvol. Je jasné, co s těmi nebohými těly prováděl. On když ukájel své potřeby na mrtvolách, tak se na něm bakterie neprojevily, ale když políbil mě, tu která s ním onu noc neodešla, tak na mně ano. Jeho karma. A moje štěstí. Tu noc mi mé rozhodnutí zachránilo život. Děkuju Shakespeare!
