Další ukázka – Snílci Velkého jablka
Percy startuje, vyjíždí a na celé auto vyzvání tón jeho mobilu. Jedním tlačítkem hovor přijímá.
„Máš ji u sebe?“
Konečně slyším Jamesův hlas!
Strach se mi změnil v pocit lásky a bezpečí.
„Slyší nás,“ informuje ho.
Vkládám se do hovoru:
„Jsem tady.“
„Jsi v pořádku?“
„Ano jsem.“
„Má tě Percy odvézt domů, nebo máš stále náladu se setkat?“
„Musím tě vidět!“ vykřiknu dychtivě, ale rychle se uklidním, když vidím ve zpětném zrcátku Percyho zvednuté obočí.
Jak ho mohlo napadnout, že by mě po tom všem nechal odvézt domů?
„Fajn, ale žádné otázky. Omlouvám se ti za vzniklou situaci, ale musíš to nechat být. Neřeš to. Ano?“
Jak to nemám řešit? Málem mě unesl cizí chlap a on mi řekne: neřeš to? To snad nemyslí vážně.
„Ano,“ hlesnu ale nejistě, vím, že nemám na výběr odpovědět cokoli jiného, pokud chci dneska Jamese vidět.
„Percy, vše zajištěno podle kódu jedenáct, Jerry ti dá instrukce, až mi sem Ashley dovezeš.“
„Ano, pane.“
Končí hovor.
Co má tohle znamenat? Je tohle malá ukázka jeho světa? Chce mu někdo ublížit? Proč by mě měl někdo unášet? Nevydržím mlčet. Musím znát pravdu.
„Percy, můžete mi vysvětlit, o co jde?“
„Snad jste rozuměla dobře. Říkal žádné otázky.“ Při pohledu do zpětného zrcátka na můj výraz mu je ale asi jasné, jak se cítím ukřivděná. „Chápu vás. Máte hlavu plnou otázek, nebyla to pro vás lehká situace, ale nepátrejte po tom.“
To se mu lehce řekne. To mi opravdu nikdo nedá vysvětlení?
„Děje se tohle často?“
„Co myslíte?“
Na Percym je vidět, že mu mé otázky vadí. Chce být ke mně slušný, ale zároveň se bojí, aby neřekl něco, co by mohlo Jamesovi vadit.
„Že mu unášejí holky?“
Percy se pousměje.
„On se s žádnými nestýká.“
Tahle věta mi lichotí. Slyším to ráda. Ale těžko se tomu věří.
„Počítáte s tím, že se dnes vidíte naposledy?“ ujišťuje se.
„Vy si nemyslíte, že je zbabělé se ženit bez lásky?“
„Nevím, co vám pan Black řekl, ale zbabělé to není, v jeho případě je to nezbytně nutné.“
Něco mi tají. Nevím co a mám chuť to rozlousknout. Nejsem si však jistá, zda to dokážu přejít.
„Proč nezbytně nutné?“
„Už vám nebudu na nic ohledně pana Blacka odpovídat. Neberte to, prosím, osobně.“
Jen si povzdechnu.
Jsem ve slepé uličce.
Budu Percyho respektovat, dělá jen svou práci. A navíc jsem mu vděčná, že zakročil a zabránil mému únosu.
Budu mlčet a vstřebávat své myšlenky.
Zastavujeme před odlehlým obrovským domem Je krásně osvětlený a všude v ulici kolem jsou předražená auta a limuzíny.
Nechápu, proč je James pokaždé jinde. Normální člověk by bydlel na jednom místě. Ale on tu má nejen několik bytů, ale ještě navíc střídá luxusní hotely. Je to pro mě záhada. Vůbec mi to nedává smysl.
Když sahám po klice, abych z auta vystoupila, Percy mě okřikne:
„Seď.“
Jsem v rozpacích. Co je tohle za večer?
Vtom se otevírají dveře a na zadní sedadlo vedle mě přisedá James.
„Ashley,“ hledí mi do očí a mně se chce brečet.
Konečně cítím úlevu, když ho vidím.
„Proč jsi mě nevyzvedl sám?“
„Pst,“ pokládá mi prsty na rty.
Umlčuje mě a zároveň tak ihned upadám opět zcela do jeho moci. Cítím jak mě opouští vlastní přesvědčení. Nechápu jak to dělá.
„Percy, běž se projít,“ pobízí ho James, aby nám vytvořil soukromí.
„Na shledanou, slečno Cooperová,“ rozloučí se a odchází z auta ven.
„Tak mě tu máš,“ usměju se nervózně.
Celou si mě v tichosti prohlíží. Obklopuje nás až neobvyklý klid. Cítím mezi námi pouto, které tato noční romantika utvrzuje.
„Mám,“ usměje se na půl koutku. „Je důležité, aby sis vzala masku,“ ukazuje na uzavřenou krabici, „pak tě někam odvedu a ty mě budeš poslouchat na slovo. Může být pro tebe nebezpečné, pokud mi budeš odporovat. A hlavně nesmíš poslechnout nikoho jiného. Rozumíme si?“
„Ano,“ chvěje se mi hlas.
„Odteď nejsi oprávněná mluvit. Pokud ti to sám výslovně nedovolím. Zvládneš to?“
Přikývnu.
„Fajn. Teď se svlékni do naha.“
Cože?
Dusím v sobě otázky.
Ale třeba když budu perfektně respektovat jeho pravidla, tak mu tím ukážu, že jsem pro něj ta pravá.
Beze slov si svlékám kabát a pak šaty.
Mám na sobě to prádlo od něj.
Prohlíží si mé tělo.
Líbím se mu.
„Pomůžu ti,“ naklání se ke mně blíž a rozepíná mi podprsenku. Jeho letmé doteky na mém těle jsou k zbláznění. Nosem se mi otřel o spodní čelist a já doufám, že mě políbí. Naše obličeje jsou tak blízko. Stahuje mi kalhotky, něžně se dotkne mé broskvičky a já tiše vzdychnu. Bere mou ruku a sundává mi hodinky a prstýnek. Poté mi smotává vlasy do copánku. Kde se tohle naučil? Sundává mi náušnice. Já jen držím. Chtěla bych mu s tím pomoci, ale on ví, co dělá. Už na mě kromě bot nezbylo nic. Jsem nahá. Bez oblečení. Bez šperků. Opět mi hledí do očí. Vnímám jak mu rychle tluče srdce. Že by byl nervózní? Musím ho přesvědčit, že nic nezkazím. Ukážu mu, že se na mě může spolehnout.
„Zavři oči,“ přikazuje mi a krátce mě políbí. Projede mnou další vlna vzrušení. Slyším jak otevírá krabici. Navléká mi na hlavu masku. Je střižená do půlky obličeje. Zakrývá mi oči a horní část hlavy. Pusu a dolní část nosu mám odkrytou. Jsem ráda, že v tom můžu klidně dýchat. Ale zneklidňuje mě pocit, že nic nevidím. James otevírá dveře od auta. Pomáhá mi vystoupit. Obléká mě do něčeho jako saténový župánek, ale je to dlouhé až ke kotníkům.
„Sedni si,“ usedá mě na okraj sedadla, tak abych měla nohy venku z auta. Sundává mi boty. Nasazuje mi jiné.
„Sáhni na ně.“ Okamžitě jeho příkaz plním. Ten materiál poznám, jsou z latexu a až pod kolena. Mají vysokou platformu, což mi nevadí. „Přikývni, zda s nimi dokážeš chodit.“
Kývnu. Jeho dlaň drží mou, pomáhá mi vstát a odvádí mě neznámo kam. Do toho baráku? Proč to nemohl udělat tam?
Slyším hlasy. To tady bude víc lidí? Kam mě to vede? Vždyť mám na sobě jen plášť, kurevské boty a masku, takhle nikam nemůžu. Jediné, co mě uklidňuje, je Jamesova hřejivá dlaň. Jeho pevný stisk mi dává naději, že jsme v tom spolu. Zdá se mi to, nebo James mluvil s někým v latině? Slyším otevírání brány. James mě vede za ruku dál. Jen ho tiše následuji. „Nemusíš se ničeho bát,“ připadá mi, že spíš uklidňuje sebe než mě.
Proudí na nás čerstvý vzduch a já si říkám, že všechno bude dobrý. Jsem tu přece s ním. Mužem mého srdce. Jdeme po schodech a konečně vstupujeme do budovy. Je tu teplo. Hraje tu příjemná hudba. To je nějaká opera?
U kohosi se zastavujeme. Někdo si mě prohlíží, cítím ten pohled. James pouští mou ruku. Něco od té osoby bere. Nasazuje mi kolem krku obojek a nacvakává na něj vodítko. Poznám to. Lehce zatáhne a já se usměju. Tak jo. Budeme si hrát.
