Léčebna
Ukázka prvních pět stran novely na tvůrčí psaní. Budu ráda za názory, jestli byste tento příběh chtěli dočíst do konce. Je dost pravděpodobné, že se po trilogii na něj vrhnu a dodělám z příběhu celou knihu.
Kapitola 1
Je to poprvé, kdy Anita zaváhá, zda není šílené předstírat pacientku psychiatrické léčebny. Nemůže si pomoci, touží pana primáře Šulce vyléčit, protože na to nikdo jiný nemá odvahu. Ruce má svázané, pusu ucpanou a čeká, kdy do ní narve dávku léků, které ani nepotřebuje. V mysli se snaží uklidnit. Je to pro dobrou věc. Jsem vzdělaná, chytrá, jen mu pomůžu a vše bude v pořádku.
„Stále nerozumím, jak se tak šikovná studentka mohla dostat až na lehátko mé ordinace,“ přemýšlí nahlas pan primář a vyndavá z Anitiných úst roubík.
Kdyby jsi mě tu zaměstnal, mohli jsme si tuhle komedii ušetřit a měla bych tvou léčbu snadnější.
„Nemám pro co žít. Můj život je zoufalý. Nikdo mě nemá rád. Jen chci ukončit vnitřní bolest,“ lže přesvědčivě Anita.
„Slečno Krátkozraká, vždy jste na mě působila vyrovnaně. Vaši lékařskou praxi jsem hodnotil na výbornou. Kdy se stal zlom vašeho vyhoření?“
„Už dávno. Dusila jsem to v sobě. Nyní chci umřít. Máte rád mrtvoly pane doktore?“ Anita se snaží vyvolat jednu ze Šulcových vnitřních osobností.
„Zvýším vám dávku léků. Začnete se účastnit skupinové terapie. A když se budete chovat slušně nebudete vás muset neustále svazovat.“
Anita poutala pozornost a narušovala okolní pacienty, aby jí přiřadili na pokoj s Frederikou. Tohle úsilí se jí vyplatilo.
„Proč ignorujete mou otázku? Rozvažte mě. Vím, že mě chcete vidět mrtvou.“
„To samozřejmě nechci.“
Sakra. Není jednoduché u něj Alfonze vyvolat. Musím se zamyslet do hloubky. Co se pokaždé dělo, když jsem ho v té osobnosti viděla? Pacientky byly uspané. Nahé. Zneužívané. Neměly ponětí, co se s nimi děje. Po ukončení kojtusu si vždy umyl ruce a šeptal: „Alfonz tě odveze do márnice.“ Vrátil pacientku na pokoj a bylo po všem. Dál jednal podle svých trvalých charakteristik chování. Není to úchylka, je to část osobnosti, kterou si on neuvědomuje. To poznám. Pro výzkum lidské psychiky bych umřela.
„Pane Doktore, řekněme, že mám dysfunkční přesvědčení sama o sobě, o jiných lidech a celkově o světě. Věřím, že mi rozumíte.“
„Nemluvte semnou, jako byste byla doktorka!“ napomíná ji Šulc.
Ach ano. Rozčílil se. Možná se mi povede v něm vyprovokovat vojáka Mon Cherry. Jeho podvědomí ty vibrace cítí. Ale není to dost riskatní, když jsem přivázaná? Je více nebezpečnější než Alfonz. I když v obou případech není o co stát. Nesmím mít pochyby. Už jsem se do toho pustila. Zvládnu to.
„Ale no tak pane Doktore. Nehrajte si tu na někoho, kdo je mocný. Jste slabý a víte to moc dobře. Máte přehled v modifikaci kompenzačních vzorců v chování a já nejsem ta, která má problém. Jste to vy.“
„Mluvíte nesmysly. Řekněte mi, proč jste se pokusila o sebevraždu,“ pobízí ji znovu pan primář.
„Psychické vypění. Vy to neznáte?“
„To ještě není důvod si brát život.“
„Máte rád mrtvoly?“ naráží netaktně znovu.
Pan Šulc vypadá podrážděně. Drbe se na ruce a zuby se kouše do rtu.
„Já se tady ptám na otázky. Ne vy,“ zvyšuje tón hlasu.
„Pane doktore, představte si bezvládné tělo. Jak tu leží. A vy ho chcete ovládat. Vaše pudy chtějí…“
„A dost. Helena vám něco řekla?“ vráští čelo znepokojeně.
„Proč Helena?“ mračí se Anita.
Anita tuší, co primář Heleně prováděl. Během své praxe ho načapala čtyřikrát v identitě nekrofila, ale nikdy ne s Helenou.
Je to divné. Byl tu náznak, že si svou vnitřní osobnost uvědomuje? To se mi nezdá. Bude v tom něco jiného. Co to má společného s Helenou?
„Líbí se vám? Máte pro ni slabost? Nebo je jedno, která mrtvola zde leží?“
Šulc stojí ztuhle. Tenhle oplzlý výraz v jeho tváři už viděla. Ach ano. Povedlo se jí to. Probudila v něm Alfonze. Místnost je uzamčená. Žádná okna zde nejsou a kamera přestala svítit červeným světýlkem, protože ji vypnul. Tohle nebude dobrý.
„Dám ti dávku na zklidnění,“ Alfonz nasává do injekce uspávací látku.
„Mysela jsem, že dostanu prášky. Nechci injekci!“ vzpírá se zoufale Anita.
Neočekávala, že by tahle situace mohla nastat právě teď. Chtěla jeho identitu vyvolat k léčení a ne k tomu, aby ji hned uspal a ona nezmohla nic. Navíc není tak pěkná jako Helena a ty další dvě živé mrtvoly, které zneužíval. Nenapadlo ji, že by se to mohlo stát i jí. Vždyť je ještě panna. Nemůže dělat nic. V rozpacích upadá do hlubokého spánku…
Anita se probouzí ve svém pokoji. Nemá k dispozici hodiny, netuší, jak dlouho mohla spát. Kéž by měla okno, aby odhadla, jaká je část dne. Zjišťuje, že má na kalhotkách trochu krve. Sedí na posteli a propuká v pláč. Nebyl to sen. Alfonz jí ukradl panenství. Snaží se přemýšlet, ale emoce ji motají hlavu. Mrzí ji, co se stalo, ale na druhou stranu si to alespoň nepamatuje. Vyčítá si, že měla vyvolat v doktorovi jinou vnitřní osobu. Jistě by se tím ochránila před zneužitím. Musí si vytvořit lepší plán, když se objeví některá s primářových identit. Anita se rýpe v domněnkách. Bylo snadné vyvolat nekrofila Alfonze. Teoreticky, když by u toho nespala, ale jen předstírala spánek, mohla by v nejhlubším Alfonzovém rozpoložení začít iniciativu šokem. Nemyslí si, že je to nejvhodnější metoda léčby, ale Anita se začíná pomalu ztrácet ve svém počínání. Musí se k Šulcovi dostat blíž. Trávit s ním více času. Jedině tak mu může pomoci.
Doktorka Svobodová přichází do Anitina pokoje.
„Skupinové sezení začíná za 5 minut. Pojďte semnou.“
Zamračeně si Anitu prohlédne. Ta sedí na posteli a stále brečí. Moc by si přála obejmout a dostat pár hezkých slov na uklidnění. Ale lékařka Alena je strašně neempatická. Možná to z ní udělala práce mezi blázny. Už ani nepozná, kdy by bylo vhod použít tu starou dobrou lidskost.
„Ihned. Nemáme na to celý den,“ zdůrazňuje Svobodová.
„Aleno. Nemluvte semnou tímhle tónem,“ utírá si slzy a vstává.
Alena zvedá překvapeně obočí: „Co prosím?“
„Slyšela jste dobře. Ještě nedávno jsem byla vaše kolegyně, takže si vyprošuji ten váš povýšený tón.“
„Hele ty malá usmrkaná holčičko. My dvě jsme kolegyně nikdy nebyly. Tvá praxe u nás nic neznamenala. Šlo jen o dodržení limitu stanovených norem. Nikdo tě tu nebere jako doktorku. Ani dokonce jako bývalou doktorku. Bereme tě jako studentku, která to v hlavě nemá v pořádku a které musíme pomoci. Tak se laskavě seber a pojď.“
„Pokud vím, tak by doktorka měla mluvit s pacienty úplně jiným tónem.“
„Nemyslíš si, že vás tu budeme všechny vodit za ručičku a utírat vám slzy? Život je těžkej, tak se s tim smiřte. Jste všichni natvrdlý,“ rozčiluje se Alena.
„Měla byste si vzít dovolenou.“
To Anita neměla říkat. Alena zuří.
„Já ti dám děvenko. Mám tě na tu skupinovku nechat dovést nebo pohneš prdelí?“
Anita v sobě dusí vztek z chování doktorky Svobodové a snaží se mluvit klidným tónem: „Já si jen musím převléknout kalhotky. A nechci, abyste na mě u toho koukala.“
„Mě tvé kalhotky nezajímají,“ bere Anitu pevně za paži a násilně ji vleče ven z pokoje.
„Co se to tady děje?“ ptá se pan primář.
„Jen jsem si chtěla vyměnit kalhotky a paní doktorka Svobodová mě nechce je nechat jpřevléknout,“ vysvětluje Anita.
„Vás jsem se neptal,“ ignoruje její slova Šulc.
Anitiny slova nemají význam. Pro doktory téhle léčebny je ona jen kus masa. Je jim jedno jestli říká bů nebo bé. Stejně ji shodí na porážku.
„Potřebuje léky na zklidnění. Po příchodu do pokoje jsem ji nalezla v rozsáhlé endogenní depresi. Nedalo se s pacientkou přirozeně komunikovat a odmítla účast na skupinové terapii. Pane primáři, mám podezření, že psychotické příznaky se stupňují. Měli bychom navýšit dávky sedativ.“
„To není pravda!“ obhajuje se Anita pobouřeně.
„Anito. Uklidněte se. Všechno bude v pořádku. Budete se účastnit skupinové terapie nebo ne?“
„Ano. Jen jsem si chtěla vyměnit kalhotky,“ opakuje znovu.
Anita zkouá primářův výraz. Je zvědavá, zda uvidí jakýkoliv náznak obav z doktorovy strany. Ale jeho tvář je kamenná a chladná. Nepamatuje si, že před pár hodinami vzal Anitino panenství.
„Vyměníte si je po terapii. Už takhle přijdete pozdě,“ rozhoduje za Anitu Šulc a obrací se na Alenu, „Zítra mám s pacientkou sezení. Podrobně se podívám na postup její léčby. Pro dnešek jí navyšte dávku antidepresiv.“
Anita se cítí poníženě a nesvéprávně. Když tu byla na praxi, tak věděla, že to mají pacienti těžké, ale nedocházelo jí, jak moc. Usedá na poslední volnou židli v místnosti mezi šílenou Helenu a psychosomatickým Ediem. Židle jsou sestaveny do kruhu, aby vytvářely pocit otevřenosti v kolektivu. Je to prvně, co Anita nevnímá příběhy a pokroky ostatních. Utápí se v myšlenkách ohledně identit pana primáře. Rozebírá si, jakou metodu využije na zítřejším setkání. Chvilku i polemizuje nad tím, zda i ona samotná není lehce šílená. Když jí touha po pomoci jemu duševnímu zdraví dovedla až sem.
„Slečno Krátkozraká, jste tu s námi?“ lékařka Svobodová, která vede setkání, vytrhává Anitu z myšlenek.
„Ano jsem,“ dodává k odpovědi opovrhující výraz.
„O čem mluvil Edie?“
„Nevím.“
„Takže tu nejste. Měla byste odejít na pokoj a já zažádám pana primáře, ať mi vás dá od zítra na starost. Vím, jaký druh terapie pro vás bude nejlepší.“
Anitu polévá horko. Kdyby její léčbu převzala doktorka Svobodová, byl by to konec pro Anitiny ambice pomoci panu Šulcovi. Neměla by šanci ho tajně léčit a prokazovat jeho nemoc.
„Já Vás nechci! Nestojím o vaše teorie léčby. Pan primář je pro mě nejvhodnější. Děláme pokroky. Těžko budete chtít zpochybňovat jeho metody,“ brání se zoufale.
„Nekřičte na mě. Převezmu si vás a tečka. Vůbec s vámi nebudu vyjednávat.“
Anita ví, že nemá na výběr. Musí udělat něco, aby dala najevo, že nemůže s doktorkou Alenou spolupracovat. Vyjednávání tady nepomůže. Ví, jak lidi z branže přemýšlí a co na ně platí. Dodává si vnitřní odvahu. Vstává ze židle a vrhá se po lékařce Svobodové. Zakousává se jí do ruky.
„Nechci Vás. Nechci!“ křičí a snaží se dobře zahrát svou nepříčetnost.
Během sekundy se na ni vrhnou dva zřízenci. Pevně ji svírají v náručí a odvádí do pokoje. Ona svého jednání nelituje. Ví, že to bylo nezbytné. Nenechají tu pracovat lékaře a pacienta, kteří mají mezi sebou výrazný konflikt, pokud s jiným doktorem je léčba přijatelnější. Do pokoje vstupuje sestra a podává Anitě dvojnásobnou dávku anitepresiv. Anita předstírá jejich užívání. Naštěstí je to pro ni snadné. Už od začátku dodala doktorům pocit, že se na antidepresiva těší a že je moc chce. Proto zásadně nekontrolují její skutečné užívání. Anita si je nechává schované pod horním rtem a v nejbližší možné době je spláchne umyvadlem pryč. Kamera v pokoji má záběr na její záda, tak nejde rozeznat, zda si Anita umývá obličej nebo posílá prášky odpadem pryč. S injekčními stříkačkami to tak snadné není. Snaží se jim vyhýbat, ale když už se tak stane, má na pomoc svou tajnou schovku pod zipem v matraci. Ukrývá tam několik druhů léčiv, kterými může odbourat účinky látek v injekčních stříkačkách. Anita musí být velmi opatrná a nenápadná při jejich vyndání z matrace. Když je potřebuje vzít, tak předstírá odpočinek nebo spánek a pod dekou zip rozepne, léky vyndá, a vloží si je do pusy tak, aby ji zrovna měla přikrytou pod dekou. Anita má ideální spolubydlící. Frederika je stará žena v širokém stádiu sklerózy a demence. I kdyby Anitu při něčem načapala, brzy by na to zapomněla…
Anita opět sedí v primářově ordinaci. Tentokrát není spoutaná. Musí toho času s ním využít, co nejlépe.
„Pane doktore, já se omlouvám za včerejší chování. Byla jsem jen rozčílená, protože jsem byla špinavá.“
„Jak to myslíte špinavá?“ pan Šulc se na pacientku ani nedívá, jen si zapisuje a listuje její složkou.
„Moje kalhotky. Byly celé od krve,“ pečlivě zkoumá jeho výraz.
Primář se tváří nezaujatě a dál vypisuje: „Dostala jste měsíčky?“
„Ne. Asi se mi nechtěně protrhla panenská blána.“ Tak teď už se musí nějak zatvářit.
Doktor zvedá jedno obočí a pousměje se: „A jak by se to asi mohlo stát?“
„Vás nic nenapadá?“
„Jen, že se váš stav zhoršuje.“
„A co váš stav pane doktore?“ Anita odhodlaně vstává ze židle.
Konečně si získala jeho pozornost. Shazuje mu věci ze stolu.
„Máte tu nepořádek. Měl by jste si po sobě uklidit. Vidíte ty šmouhy na okně? A ten prach, co je všude kolem. I já vám to tady špiním jen svou přítomností. Mohla bych se tu počůrat a kdo to bude uklízet?“ Anita se troufale snaží o vyvolání jeho vnitřní identity, která nenávidí nečistotu.
Něco je špatně. Měl by ve své identitě okamžitě uklízet a zlobit se za vzniklý nepořádek. Že by se Anita zmýlila a jeho vnitřní osobnost by vůbec neexistovala? Oba se koukají na polici, kde jsou injekční stříkačky s různými druhy léčiv.
„Nevím o co vám jde. Ale ukazujete mi důvod, proč mám rád mrtvé holky. Nedělají nepořádek.“
Je to jasné. Jeho nekrofilská osobnost je spojená s čistotou. Proč to Anitě nedošlo dřív? Jistě do ní dá uspávací dávku jako včera. Pak ji zneužije a zapomene na to. Takhle to on dělá? Alfonz opět vypíná kameru a dělá z téhle ordinace vězení, které má být pro Anitu dočasnou márnicí. Anita má tentokrát lepší plán.
„Miluju sebeubližování. Mohu si tu injekci píchnout sama?”
„V žádném případě,“ přibližuje se k ní.
Anita mu dává loket mezi nohy a při jeho oslabené chvilce mu bere injekci z ruky. Otáčí se zády a zmáčkne stříkačku tak, aby se obsah vyprázdnil na její podpaždí. Poté si prázdnou injekci přikládá ke vpichu ze včera. Otáčí se, aby to primář viděl. Povedlo se jí to. Je přesvědčen, že si injekci píchla sama. Anita se vnitřně raduje a bere to jako dobrý herecký výkon. Zlehka malátně upadá na lehátko a předstírá uspání. Najednou jako by jí docházelo, co doopravdy podstupuje. Doléhá na ni vážnost situace v které se ocitla, jen kvůli svým rozhodnutím. Ale už z toho nemůže vycouvat. Obětovala tomu už dost úsilí.
„Ty hloupá náno,“ nadává tiše Alfonz.
Upravuje její tělo do rovnoměrné pozice. Svléká ji celou do naha. Anita se snaží vypadat věrohodně.
