Smilnost v celém těle
Otevřela oči, probudila se ze snu plného nectnostných orgií. Rozhlédla se a jako by byla zpět ve
snu. Hluboce dýchala, smála se, uvědomovala si vůbec, že se směje? Uvědomovala si, co
dělá? Všichni byli nazí i ona. Všichni byli oblečení, ale ona ne. Ať ostatní měli na sobě cokoli,
ona byla neustále nahá. Smála se nebo se nesmála? Po oku provokovala a zdála se býti ve
svých živlech. Alkohol ji koloval v krvi, to byla asi jediná jistá skutečnost pro určité chvíle.
Alkohol ji dostával z ponížení do povýšení a z povýšení do ponížení. Neomotával si ji kolem
prstu, ona sama se mu kolem něho ovíjela s touhou po více možností otočení se, aby to mohlo
trvat, co nejdéle. Milovala ten stav propůjčení se alkoholu, s čímž ji rostla odvaha, spontánnost,
odevzdanost, sebevědomí, bláznivost a sebestřednost. Jako horký nápoj se roztoužené rozléval
v těle a volal: “Už je čas!”. Chtěla všechny a všechno, toužila po všem. Dost možná i po tom, co
jí děsilo a čeho se bála. Silná touha, co vedla její kroky tmou, po černém ledovci se neusmála.
Bosé nohy jí omrzali, na nahém těle se tvořil nános sněhu a tělo se podlamovalo leckdy až do
vod, někdy přiletěl černý orel, co jí vytáhl ven a dál kroužil nad ní, jindy přiletěla vrána a snažila
se nebohou utopiti. Bloudila někdy v naději, jindy v opačném slova smyslu. Netruchlila, celé její
činy byly živoucí trucheň, co se usmívaly v zákoutí otočeny čelem ke zdi. Jak lstivá černota s
kosou masírujíc si ruce. Bylo to pravé? Bylo to skutečné? Nenaplněnou láskou ztracená
bídnice, po mocné Praze, hledajíc opory a naplnění v mužích, kteří její smutnou duši utěší.
V náručí mužů nalézajíc pocit klidu, vyrovnání a uspokojení. Hlavou ji nekolovaly myšlenky jako
o závod, byla již vyklidněná. Jako nápoj zapomnění, zmařilé mysl zatemnil, avšak neuhasil její
věčnou žízeň. Byl to zmar a lest stojícího prachu v koutě. Tušila to nebo ne? Či jen nechtějíc
tušiti? Netoužejíc oči otevříti? Strach všude nesoužící. Nejvíce ze svého těla, které chtěla
nabídnout každému, kdo prošel kolem. Patetičnost a slepota v tichém dýchání dechů z kout.
Smilnost rozlévající se v celém těle, v touze po ještě větších smilnostech. Sexuální apetit
nechtějíc dusit pod pokličkou, jako holčička ve školce hrát si na cokoli, aby se ta prašivá černota
v koutě smála víc a víc. Planá a nesmyslná tužba se jí zavděčiti, marně čekajíc na potlesk, který by byl stejně falešný. Byla v uvěznění hříchu, kde dotyk za dotykem na jejím bezbožném těle,
ještě více přesvědčoval o nepravých správnostech jednání, smýšlení a zadostiučinění.
Trajdající v temných hlubinách pod ledovci, v marném světě nevidoucím, nedoufajíc ani v jediný
možný záblesk, který by vše vysvobodil. A přec v laciném štěstí choditi po světě rozlévajíc jed
místo vody. Doušek po doušku utichalo všechno, co mohla stvořit v dobré víře uskutečnit. Až
v slepé, hluché a nemohoucí podobě své duše, nalézajíc tajemství poslané Dobrem pro její
špatnost. Léčiti se nechala, s temným koutem bojovati začala. Očí si vážila a chtěla vidět
mnohem více, ale to jen tehdy, když bude svou hanebnou smilnost pokoušejíc se. Proč tak
velkou marnost neviděla, když ji měla přímo před svým zrakem?
Napsáno v roce 2010, A. K. Veliká
