Ukázka – Snílci Velkého jablka
Krčím se u keře. Nenápadně nahlížím dovnitř mezi mezerami v plotu. Nevím jestli tu nádhernou výzdobu víc obdivuji, nebo nenávidím.
„Slečno, co tu děláte?“ ptá se mě kluk s rozježenými vlasy.
„Já, já…“ nevím, co mám říct.
„Já vím. Jste od nějakejch malejch novin nebo webu, že jo?“ zkoumá mě.
„No, ehm…“
„Já vím, že jo. Nebojte se. To já taky. Vím, jak se tam dostaneme. Moje kamarádka Mayerová je uvnitř a propašuje nás tam.“
Dává si do foťáku film, zapíná si zip u tašky a mně dochází, že nejsem jediná, které proudí adrenalin celým tělem. Že by ten kluk byl znamení, že se tam mám dostat? Může to jít takhle snadno? A chci tam vůbec? Co když potkám sestru? Klučina vytahuje placatku a dodává si na kuráž.
„Chceš taky?“
Beru mu ji z ruky a otírám hrdlo rukávem. Piju. No fuj. Whisky.
„Proč nejste mezi pozvanými novináři?“ ptám se.
Prohlíží si mě podezíravě. Sakra. Neměla jsem se ptát.
„Asi ze stejného důvodu jako vy. Nechtějí tam skoro nikoho od tisku. Na poslední chvíli odřekli pozvánku i většině nasmlouvaných médií.“
„To je dost neslušný.“
„Ale hlavně je to divný. Chci zjistit, co za tím je. Btw, já jsem Greg.“
A jejej. Musím si dávat pozor. Vypadá to, že se záhadným novinářem můžeme být dobří parťáci, ale…
„Merry,“ lžu abych se nedostala do potíží. Nesmí se dozvědět skutečný důvod mé návštěvy.
Nechci si přiznávat, že jsem v tom až po uši.
Dávám si další dva loky z placatky. Prý Merry. Jako bych chtěla říct Merry me. Jsem trapná. To chci být spisovatelka, když si neumím vymyslet ani pořádně věrohodné jméno.
Dochází mi, co je všechno v sázce. Zesměšnění Jamese, zničení jeho vztahu i sňatku, nenávist se sestrou, pobouření otce, mé potupení a ostuda.
A kvůli čemu? Vím to vůbec? Co očekávám? Řeknu:
„Hej Jamesi, gratuluju ke svatbě, nechceš si to náhodou rozmyslet? Ne? Tak já jdu.“
Myslím, že jsem se zbláznila.
Přesto následuju Grega směrem k jednomu ze zadních vchodů. Je tu spousta aut. Jeden rolls-royce vedle druhého. Jsou tu naskládané jako by to byla běžná auta na projížďku.
U branky stojí ta Gregova Mayerová. Nebo to má alespoň napsané na cedulce, kterou má připnutou na blůzce.
Měla bych se otočit a odejít.
„Kdo to je?“ měří si mě pohledem Mayerová.
„Jsem Merry. Z jednoho malýho serveru. Nebudete o mně ani vědět.“
Touha odejít je slabší než touha vidět Jamese.
Obořuje se na Grega:
„Co to má znamenat? Vždyť víš, že můžu přijít o práci!“
„Ale no tak,“ líbne ji na tvář, „jeden nebo dva lidi. A i kdyby se něco pokazilo, ten mizera si přece zaslouží komplikace.“
„To mluvíš o Jamesovi?“ dělám si obavy.
Hlavou mi projela ta situace s nevydařeným únosem. Jsou lidi, kteří Jamese nenávidí. Ale proč? Vždyť je dokonalý. Srdečný a štědrý. Má za sebou peklo, takže by mu nikdo neměl závidět, ba naopak, měli by mu klepat na rameno, jak je dobrý, co vše zvládl a vybudoval.
„Jo… O kom jiným?“
„Proč ho nemáš rád?“
„Vždyť je to blbec.“
„Není.“
Mayerová kroutí očima:
„Neřešte kraviny a pojďte, nebo vás vyrazím oba!“
Odemyká branku a — wow! Nádhera. Všechno, o čem jsem si kdy myslela, že je krásné, byla jen setina toho, co vidím teď.
Všude jsou růže. Od bílých přes všechny odstíny růžové až po červené. Je to jako luxusní botanická výstava nejkrásnějších růží světa. A do toho ty romantické altánky s vodopády, ve kterých se odráží třpyt slunce. A ten dort? Ach, bože! To je největší dort, který jsem kdy viděla! Je vysoký asi dva metry a zdobený stovkami marcipánových růžiček.
Chce se mi brečet.
„Odteď každý za sebe. Kdyby něco, neznáme se,“ odchází Greg i s Meyerovou a já jsem ráda, že jsou z dohledu.
Potřebuji chvilku pro sebe.
Nebreč.
Nebreč!
Někdo na podiu zpívá písničku Simply the Best a ano, už brečím.
Je tu hodně lidí. Ztratím se tu jako nic. Ale v tomhle davu těžko najdu ženicha, který by na mě měl čas. Je mi těžko od žaludku. Mám pocit, že můj život skončil. Rozpadají se mi sny. Jistě bude šťastný.
Mohla bych jen zpovzdálí pozorovat obřad. Tiše a nenápadně. A pak zmizet.
Cítím se jak nějaký pošahaný stalker. Nevím, kam se vydat. Kde si najít místečko vpovzdálí. Nějaké, kde budu nenápadná. Neviditelná.
Utírám si slzy.
Vzchop se.
Stojím u stromu, který je na hranici svatebního pole a parkoviště.
Možná jsem moc blízko. Měla jsem se obléct jako servírka nebo družička. Nebo možná do těch šatů, které mi James zanechal po netradičním večeru, který má být zapomenut. Ještě jsem nenašla sílu do té krabice nahlédnout.
Na druhou stranu se v té černé mikině s kapucí cítím dobře. Jsem schovaná. Nebo se tak alespoň cítím.
Co když jdu pozdě? napadne mě. Třeba už je dávno po obřadu.
Ta představa mě znepokojuje. Ale zavrhuji ji. Je to nepravděpodobné. Ale co já vím o svatbách. Nikdy jsem na žádné nebyla. Je mi divné, že nevidím Jamese ani jeho úžasnou nevěstu.
Vtom nadskakuju leknutím. Slyším blížící se motor auta. Musím se schovat. Ještě, že tu je ten strom.
Zastavují jen kousek ode mě.
Z bílého rolls-royce vystupují dva muži v černém. Vypadají jako bodyguardi. Po chvilce vystupuje další muž, starší Asiat. Obchází auto. Ach jo. Hlavně ať nevystupuje James. Nevím, co bych dělala. A hlavně ať mě tu nikdo nevidí.
Asiat otevírá dveře auta. A mně to najednou zapadne dohromady. Je to zřejmě nevěstin otec. Ano. Hele, nevěsta. Souká se z auta a otec jí přidržuje ruku. Je pěkná. Samozřejmě. James má vkus. Vypadá o dost lépe než na fotce v tom článku z New York Times. Působí šťastně, ale z nějakého důvodu mi to připadá umělé. Její šaty jsou velmi decentní a jednoduché. Žádný vzor, krajka, nic, jen saténový kus látky ovinutý kolem těla. To já bych si pořídila naducané šaty s miliony třpytek, květů, perliček a jistě s přehnaným výstřihem. To jsem prostě já. Ona je jiná. Usedlá konzerva.
Hodí se k Jamesovi víc než já. Ale to snad ne! Naše pohledy se střetly!
Zamračí se a říká něco bodyguardům.
Zalézám zpět za strom.
Zhluboka dýchám. Třeba se mi to jen zdálo.
„Co tu děláte a kdo jste?“ ptá se mě muž v černém.
Celá skupinka na mě hledí podezřívavě.
„Já… Já… Jsem novinářka. Omlouvám se. Chtěla jsem jen napsat o svatbě,“ klepe se mi hlas.
„Pro koho pracujete?“ ptá se nevěsta.
Má jemný hlas. Nevypadá překvapeně.
Do prdele. Co si mám vymyslet? Nechci špinit žádný plátek. Lituju, že jsem se nezeptala Grega, pro koho dělá on.
„Víte… To je jedno. Necháme to být. Odejdu.“
Musím vypadnout než se rozbrečím.
„Ne slečno. Netrapte se. Je to vaše práce. Jistě byste to neudělala, kdyby vám to nepřikázali. Tak pro koho děláte?“
Najednou mi do hlavy přichází výmluvný nápad.
„Jsem na volné noze. Miluju romantické příběhy a tahle svatba je dokonalým ztělesněním lásky a úspěchu. Tak jsem se nechala unést a přišla sem. Nedivím se, že tu nechcete žádné novináře. Je to den oslavy lásky. Taky bych je na svatbě nechtěla. Moc se omlouvám. Budu vděčná, když o tom nikomu neřeknete a já se vytratím.“
Chvilku všichni mlčí a já se odebírám k odchodu. Žaludek mi nervózně poskakuje a nemůžu se dočkat, až vypadnu. Co mě to jen napadlo sem chodit?
„Počkejte,“ zastavuje mě japonský hlásek, „není pravda, že tu nechceme žádné novináře. Jen jsme důkladně vybrali velmi úzký okruh pisálků, se kterými máme dobré zkušenosti, a na poslední chvíli jsme to ještě zúžili na ty nejlepší. Všemu to dodá na exkluzivitě. Ale vidím vám na očích, že svého činu litujete a že se trápíte, že ano?“
„Samozřejmě. Je mi to opravdu líto.“
„Jak se jmenujete?“
„Merry,“ lžu rychleji než myslím, „Merry Mayerová.“
„Merry, dneska mám svůj den. Taky vám ho zlepším. Pojďte s námi. Jeremy vás odvede do salónku pro novináře. Ale hlavně si sundejte tu kapuci,“ pobízí mě s úsměvem a já mám pocit, že se zhroutím.
„Myslíš, že je to dobrý nápad, brát na obřad neprověřenou novinářku?“ ptá se její táta.
„Ráda dávám lidem šance. A je to můj den. Můžu si dělat, co chci,“ odsekává mu.
No teda. Ta tedy nevypadá jako submisivní typ. Nemůže Jamese uspokojovat po všech stránkách, které potřebuje. Ach jo. Ale já tam nemůžu jít! Co když tam potkám Naomi? Nebo hůř, Jamese? Samozřejmě, že tam bude. S kým jiným by asi chtěli novináři mluvit!
„Víte,“ koktám, ale oni mě nevnímají. Jeremy kýve na souhlas a naznačuje mi, ať ho následuji.
Do prdele. Do prdele. Do prdele.
