MATKY NA PALICI – ukázka z knihy
Kapitola 1
„Jasně, Sněhurka po polibku nekrofila vstala z mrtvých a hned souhlasila se svatbou. To musela bejt naivka. Zlato, nevím, kterej blb si tohle vymyslel, ale život takovej není. Mrtvý ženy po polibku neoživnou. A hlavně: brát si někoho, kdo se sám projíždí v lese a líbá holku v rakvi? Buď musela být Sněhurka na hlavu nebo na ni ještě působilo otrávený jablko,“ Romana kroutí hlavou a snaží se uspat malou verzi sebe, Romanku mladší.
„Mami, vždyť je to jen pohádka. Ve školce nám je taky čtou.“
„Pořád říkám, že vás učí samý blbosti. Dobrou noc,“ dává dceři pusu na čelíčko a ta brzy usíná.
Romana spát nejde. Musí dokončit uzávěrku. Je šéfredaktorkou celorepublikového feministického magazínu.
Ráno pospíchá s dcerkou do školky. Jede jako blázen. Řídí bezohledně, bohužel i tak přijíždí později, než by měla. Parkuje na zákazu zastavení, protože je to nejblíž ke vchodu.
„Paní Kučerová, takhle to tady nefunguje. Už je po půl deváté. Do čtvrt na devět nahlašujeme počet dětí kvůli stravování. Nemůžeme už nikoho přijmout,“ informuje ji třídní učitelka.
„To ji teda přijmete. Já musím do práce a na vaše výmysly nemám čas. Na, Romčo,“ matka jí podává pětistovku, „něco si kup k jídlu, když ti tu nedají ani najíst.“
„Paní Kučerová, vy mi nerozumíte, nejde to.“
„Fajn. Tak já teď zavolám paní ředitelce a řeknu jí, jak jsem s vámi nespokojená. Nechám prověřit vaše metody vyučování a taky mohu dost jednoduše zařídit, aby to bylo vaše poslední zaměstnání vůbec. Nebo to uděláme po dobrém, vy mé pozdní příchody budete akceptovat, zařídíte pro mou dceru automaticky obědy na každý den bez blbého nahlašování do čtvrt na devět a můžeme žít v symbióze. Tak co, rozumíme si, nebo ne?“
Učitelka mlčí. Je tu nová. Sny o báječné práci v exkluzivní školce se jí rozplývají. Očekávala pohodový čas s dětmi, ale nepočítala s jednáním některých rodičů. Zejména Romany Kučerové. Nakonec jen přikývne a vezme Romanku dovnitř. Matka se vítězně usměje a odpodpatkuje si to zpátky do auta.
Zuzana je opět v depresi. Sedí na gauči, cpe se čokoládou a cvaká ovladačem na televizi, aby našla něco, co přehluší úzkostné pocity.
Její pětiletá dvojčata Adélka a Adámek už naštěstí spí. Daly jí hodně zabrat, hlavně při porodu. Zato teď jsou vzorovým příkladem správné výchovy dětí. Každá kamarádka by mohla závidět, jak jsou její dvojčata vzorná, hodná, poslušná, vstřícná a tak dále. Kdyby ovšem nějaké kamarádky měla.
Zato má báječného muže. Tedy — na první pohled se to může zdát. Je právník se specializací na mezinárodní obchodní právo. Pracuje od rána do večera a doma jen přespává. Když má služební cesty, tak se doma neukáže i dva týdny.
Ve skutečnosti je Zuzka zoufalá. Jediné, po čem kdy toužila, byl rodinný život. Netušila ale, že manželství s jedním z nejlepších právníků v ČR ji doslova uvězní do zlaté klece.
Cítí se osamělá a ošklivá. Po porodu, dokonce ani po kojení jí nadbytečná kila nezmizela. Možná by i zhubla, kdyby hodně chtěla, ale chybí jí motivace. Pro koho by měla být krásná? Vždyť už nikam nechodí.
Kvůli kolotoči s dvojčaty neměla čas na kamarádky, a když už chvilku našla, tak zjistila, že si už nerozumějí.
No co.
Upnula se na děti a žije aspoň pro ně. Je pyšná na to, s jakou pečlivostí je dokáže vychovávat. Jejím koníčkem jsou snad všechny možné alternativní metody pro dobrý vývoj dítěte.
Chtěla nechat dvojčata doma co nejdéle. Přála si vařit jim bio jídla a učit je správným způsobům chování. Byla přesvědčená, že kolektiv může narušit vše, co do nich zasela.
Doma ale vznikla šílená hádka, a nakonec se manželovu rozhodnutí podřídila a děti do školky zapsala.
Dodnes mu to má za zlé.
Zuzka odvádí své děti do školky. Je ráda, že tentokrát vchod neblokuje auto té fifleny. Při každém jejich střetnutí si pomyslela, jak je možné, že taková sebestředná ženská dokáže vychovávat dítě.
A taky při pohledu na Romanino tělo šlo Zuzčino sebevědomí ještě víc dolů. Takovou postavu měla kdysi taky. A teď ji štve, že spadá do kategorie těch tlustých umaštěných nešťastných matek zničených péčí o děti a neschopností nápomoci manželovi. Občas si přeje, aby se mu rozpadla kariéra, pak by mohl dát veškerou energii do jejich rozpadající se rodiny.
Ale moc dobře ví, že tohle se nestane. Dál by se zaobíral nějakou novou kariérou. Holt, když někdo nemá rodinu na prvním místě, nebude ji tam mít ani s prací, ani bez práce.
Ze zacyklených myšlenek ji vytrhuje letáček s výzvou účastnit se rodičovské vánoční besídky, který jí učitelka strčila do ruky.
Karolína podotýká:
„Stále hledáme dobrovolníky. Budeme moc rádi, když se zapíšete. Vyhlásili jsme to už před týdnem a zatím se nikdo nezapsal.“
To je přesně to, co teď potřebuje. Aspoň přijde na jiné myšlenky.
„Ráda pomůžu.“
Do řeči jim vstoupí maminka Aneta:
„Jé, besídka, já se taky zapíšu. Nikdo mi o tom neřekl. To bude skvělý! Můžeme na tom pracovat spolu.“
Zuzka se opatrně usměje.
Slavnou Anetu Svobodovou zná v okolí skoro každý. Je to blogerka, která si hraje na super mámu. Dokonce to má napsané na tričku: Jsem SUPER MÁMA, miluju své SUPER DĚTI.
Tohle prezentování se jako matka roku ale přijde Zuzaně mimo mísu. K tomu, aby byl někdo schopný rodič, nepotřebuje tisíce lajků. Ona jako bio- a ekomatka dává dětem víc než příspěvky pro znuděné lidi.
„Báječně. Píšu si vás obě a předám to ředitelce. Odpoledne vám vystavím papír, kde najdete informace o tom, jak by to mělo probíhat, jaké budou přípravy a tak dále.“
„Skvělý,“ zazubí se Aneta a vyfotí si letáček vybízející být dobrovolníkem.
Učitelka se vrací do třídy k dětem. Maminy zůstávají samy.
„Vyfotíme se spolu?“ zeptá se Aneta spíše řečnicky, protože už nastavuje mobil.
„Proboha, proč?“
„Dám to na sociální sítě, že spolu budeme organizovat besídku.“
„Vždyť ještě nevíme, co a jak.“
„To je jedno. Pojď sem, usměj se,“ obejme ji kolem ramen a cvakne selfie. „Jak jsi na facebooku a instagramu?“
„Nemám instagram a na facebooku jsem jako Zuzana Novotná, ale skoro ho nepoužívám.“
„Jak to?“
„No… Manželovi se nelíbí, když zveřejňuji fotky naší rodiny. Chráním tím naše soukromí.“
Aneta zvedne obočí a pak se nuceně zasměje.
„Aha. A můžu tuhle fotku použít? Neboj, označovat tě nebudu.“
„Ale ano.“
Ředitelka zůstala ve školce výjimečně přesčas. Je tu k řešení problémová matka, se kterou by si ráda něco vyjasnila. Nejen, že jí dělá bordel v docházce, ale ještě má tu troufalost vyhrožovat nové učitelce, že jí zničí kariéru.
To je vrchol drzosti. To naprosto nehodlá tolerovat.
Když přichází Romana pro dcerku, čeká ji nemilé překvapení.
Ředitelka.
„Potřebuji s vámi mluvit. Posaďte se, jedná se o důležitou věc.“
„Jde o tu mladou úču, co sotva dodělala praxi?“
„Ta mladá úča se jmenuje Karolína. Praxi v oboru má pět let. Je tady teprve třetím měsícem a my jsme s jejím výkonem a pracovním nasazením velmi spokojeni.“
„Co máte teda na srdci?“
„Nelíbí se mi, jak s Karolínou jednáte. Taky se mi nelíbí, že neustále chodíte pozdě a nedokážete respektovat provozní řád školky. Víte, my jsme prestižní školka. Nejsme tu na podobný humbuk zvyklí.“
„A nejde tu spíš o něco osobního?“
„Jistě že ne.“
„No dobře. Já nevidím problém v tom, když se domluvíme, že objednáte obědy pro Romču automaticky, ať už přijde, nebo nepřijde. Tím pádem nebudete mít stres, když ji dovezu o pár minut později.“
„Takové výjimky tu neděláme.“
„A co když bych o vaší školce napsala velmi příznivou reportáž?“
„Snažíte se mě uplácet?“
„Jen vyjednávám. Obě jsme energické ženy s náročnou prací a velkou zodpovědností. Tak proč se rozumně nedohodnout?“
Ředitelka chvíli přemýšlí. Pozitivní reference v tisku by se jí někdy v budoucnu mohly hodit.
„Hm. No tak tedy dobře. Nad pozdními příchody můžeme přivřít oči, ale opravdu jen pokud nebudou pravidlem. Stravování nahlásím vždy, ať tu vaše dcera bude, nebo nebude. A vy uděláte reportáž, která naší školce udělá ještě lepší pověst, než už má i tak. Ale přihlásím vás mezi organizátorky besídky. Už tu máme zapsané dvě matky, takže na to nebudete sama.“
„Já ale na organizování nějaký besídky nemám vyhraněný čas.“
„Vždyť to můžete to spojit s tou reportáží, takže vám to v práci zaplatí.“
Romana zaváhá.
Reportáž by jí ale stejně nějaký čas zabrala, musela by si nějaké otázky cucat z prstu, takhle ji napadnou samy.
Nakonec přikývne.
„Budiž.“
