STRIPTÉRKY VELKÉHO JABLKA – ukázka z knihy
„V posledním e-mailu jsi mě odpálkoval, takže se mám výborně,“ zasměju se ironicky.
„Je to tak nejlepší pro všechny.“
„Proč?“
„Prostě to tak je,“ odbývá mě a sjíždí k Lincolnovu tunelu, který odděluje Manhattan a Jersey.
Najednou mi to dochází. On mě veze domů? Jak může vědět, kde bydlím? Jak si to zjistil? Sledoval mě? Proč by to dělal?
„Kam jedeme?“
„Odvážím tě domů.“
Moje podezření bylo oprávněné!
„Jak víš, kde bydlím?“
Mlčí. Něco mi tají. Jako by se cítil provinile. Snažím se v něm číst, ale vůbec netuším, co to má celé znamenat.
„Jamesi, o co jde?“
„Ashley. Ach, Ashley.“ Zavírá oči.
Polévá mě strach: „Co děláš?! Otevři oči! Můžeme nabourat.“
Otevírá je s úsměvem: „Opravdu mi chceš něco přikazovat? Mám řízení i auto pod kontrolou. Vlastně všechno mám celý svůj život pod kontrolou. Až na tebe.“
„Na mě? Jak to myslíš? Proč bys mě měl kontrolovat, když jsi mi napsal, ať už se ti neozývám?“
„Zdá se, že je to něco, co potřebuju.“
„Vůbec ti nerozumím.“
„Nemusíš mi rozumět. Nezáleží na tom.“
„Myslím, že na tom záleží. Tys mě někdy sledoval, že víš, kde bydlím?“
Zhluboka se nadechuje a je na něm vidět, že váhá, zda mi to říct, nebo ne.
„Sledoval.“
V hloubi duše jsem spokojená. Ale asi není nejvhodnější dávat svou spokojenost najevo. Musí mu na mě záležet, když mě sledoval. Nebo ne?
„Proč?“
Opět je ticho. Už jsme z tunelu venku. Jedeme podél řeky Hudson s krásným výhledem na celý Manhattan. Sahám mu na stehno. Mám pocit, že ho tím uklidním. Třeba se rozpovídá.
Ztěžka polkne: „Dej tu ruku pryč.“
Cítím se provinile.
Prudce zabrzdí a vystupuje z auta. Nechápu, co dělá a proč mi nemůže odpovědět.
Jdu za ním. Mlčky pozorujeme New York. Mám pocit, že mu musím s něčím pomoct. Vnitřně to cítím. Nevím, s čím a jak, ale ten pocit je strašně silný a nejde vytěsnit z hlavy.
„Nemůžu v noci spát,“ říká chraplavým hlasem, aniž by se na mě podíval. „Každý den se mi vkrádáš do snů. Nedokážu ovládnout, abys tam nebyla. A já dokážu ovládat všechno. Úplně všechno mám pod kontrolou, až na tohle. Proč?“
Cože? Zdá se mu o mně? Má mysl i srdce skáčou radostí. Ve chvilce mi úsměv mizí, když vidím, jak je z toho utrápený.
„Já nevím. Takže proto mě sleduješ?“
„Mám potřebu tě kontrolovat, přitom to nemůžu ovládat. Ty sny musí skončit. Musíš odejít z mé hlavy.“
„Nebo v tvé hlavě můžu zůstat navěky,“ usmívám se.
Zakroutí hlavou a očima ulpí na mých šatech. Je to poprvé, co mám z těch šatů dobrý pocit. Teď se mi jejich vyzývavost hodí. James si olizuje rty. Bože, na co asi myslí! Okamžitě bych mu podlehla. Jen na sebe koukáme. Jsem vzrušená. Toužím po něm. Chytá mě za ruku. Jeho dlaň je tak horká. Chvějí se mi kolena a jsem ráda, že mám vysoké boty. Nejsem proti němu tak maličká. Nad výhledem jsou červánky, rozednívá se. Musím uznat, že stát tady u řeky při východu slunce nad Manhattanem je opravdu romantický zážitek.
„Co budeme dělat s našimi životy?“ dívá se mi do očí a snaží se v nich číst.
Nevím, co mu na to mám odpovědět. Koušu se do rtu a přemýšlím.
„Odvezu tě domů a slibuju, že už tě nebudu vyhledávat, ani tě sledovat a nic podobného. Pojedu si od New Yorku odpočinout,“ oznamuje mi s těžkým výdechem.
„Jamesi, prosím, ne. Dej mi šanci.“
„Šanci na co? Já s tebou nemůžu mít v žádným případě vztah. Ani není správný se s tebou vídat. Je to proti mým pravidlům.“
„Dej mi jeden den. Prosím. Jen jeden den strávený s tebou. Udělej výjimku.“
„A co z toho?“
„Vyřešíme tvé sny. Povíš mi, co se v nich odehrává, a spolu zkusíme vyřešit, aby se už neopakovaly. Co ty na to?“
„To není tak jednoduchý. Vůbec nevím, jak bys to chtěla řešit.“
„Třeba když se mnou strávíš chvilku času, tak…“
„Ne,“ přerušuje mě. „To není dobrý nápad. Ale možná, kdybych ti udělal to, o čem se mi zdá, tak by to skončilo.“
„Tak to udělej a uvidíme,“ vyzývám ho bez rozmyslu.
„Ani nevíš, co by tě čekalo,“ přejíždí mi palcem po kloubech prstů.
„Nebude to tak hrozný. Udělám cokoli. Hlavně, že mě nebudeš sledovat, ne?“ blafuju trochu, abych získala možnost strávit s ním čas. Ve skutečnosti si přeju, aby mě sledoval a měl potřebu mě kontrolovat. Chci být obětí jeho touhy, stejně jako on se stal terčem mého chtíče, vášně a přitažlivosti už při prvním pohledu.
„To ti nemůžu udělat.“ Je vidět, že svádí vnitřní boj.
Vůbec mě nezajímá, co mi chce provést. Od něj snesu cokoli. Záleží mi na tom, abychom byli spolu. Vedle něj se cítím naprosto dokonale. Potřebuju ho. Chci ho. Musím ho mít, aspoň na chvilku.
„Ale můžeš. Vidím, že to chceš. Tak to udělej. Něco postrádáš, proto to máš pořád v hlavě. Když to uskutečníš, tak to dostaneš z mysli pryč. Budeš mít klid. A pokud to bude tak příšerný, tak na tebe aspoň přestanu myslet a nebudu ti v slabých chvilkách psát e-maily. To je výhra pro tebe i pro mě. Nebo ne?“
„Možná… Dobře. Ale uděláme to podle mých pravidel.“
