Ukázka z knihy - Striptérky Velkého Jablka - Alexandra K. Veliká

Alexandra K. Veliká

Autorka


MENU

Ukázka z knihy – Striptérky Velkého Jablka

“V posledním emailu jsi mě odpálkoval, takže se mám výborně,” zasměju se rýpavě.
“Je to tak nejlepší pro všechny.”
“Proč?”
“Prostě to tak je,” odbývá mě a sjíždí k Lincolnovu tunelu, který odděluje Manhattan a Jersey.
Najednou mi to dochází. On mě chce odvézt domů? Jak vůbec může vědět, kde bydlím? Jak si to
zjistil? Sledoval mě? Proč by to dělal?
“Kam jedeme?”
“Odvážím tě domů.”
Moje podezření bylo oprávněné!
“Jak je možné, že víš, kde bydlím?”
On mlčí. Jamesovy rty se zužují. Něco mi tají. Jako by se cítil provinile, ale zároveň se obhajoval
jen svým výrazem tváře. Snažím se v něm číst, ale vůbec netuším, co to má celé znamenat.
“Jamesi, o co jde?” naléhám na něj.
“Ashley. Ach, Ashley.” Zavírá oči.
Polévá mě strach: “Otevři oči! Můžeme nabourat.”
Otevírá je a usmívá se: “Opravdu mi chceš něco přikazovat? Mám řízení i auto pod kontrolou.
Vlastně všechno mám celý svůj život pod kontrolou, až na tebe.”
“Na mě? Jak to myslíš? Proč bys mě měl kontrolovat, když jsi mi napsal, ať už se ti neozývám?”
“Zdá se, že je to něco, co potřebuju.”
“Vůbec ti nerozumím.”
“Nemusíš mi rozumět. Nezáleží na tom.”
“Myslím, že na tom záleží. Ty jsi mě někdy sledoval, že víš, kde bydlím?”
Zhluboka se nadechuje a je na něm vidět, že váhá, zda mi to říct nebo ne.
“Sledoval.”
V hloubi duše jsem spokojená. Ale asi není nejvhodnější dávat svou spokojenost najevo, když se
tváří tak bolestivě. Musí mu na mě záležet, když mě sledoval. Nebo ne? Nebo proč to dělá?
“Proč?”
Opět je ticho. Už jsme z tunelu venku. Jedeme podél řeky Hudson s krásným výhledem na celý
Manhattan. Sahám mu na stehno. Mám pocit, že ho tím uklidním a snad i rozpovídám.
Ztěžka polkne: “Dej tu ruku pryč z mé nohy.”
Okamžitě si ji vracím do klína. Cítím se provinile. Nepřekročila jsem limit, když jsem na něj sáhla?
Prudce zabrzdí a vystupuje z auta. Nechápu, co dělá a proč mi nemůže odpovědět.
Jdu za ním. Stojí u výhledu a mlčky pozoruje New York. Pozorujeme ho spolu. Mám pocit, že mu
musím s něčím pomoct. Vnitřně to cítím. Nevím s čím a jak, ale ten pocit je strašně silný a nejde
vytěsnit z hlavy.
“Nemůžu v noci spát,” říká chraplavým hlasem, aniž by se na mě podíval a pokračuje: “Jsi v mých
snech každý jeden den a nejde to ovládat, abys tam nebyla. A já dokážu ovládat všechno. Úplně
všechno mám pod kontrolou, až na tohle. Proč?”
Cože? On má o mně sny? Má mysl i srdce skáčou radostí. Ve chvilce mě úsměv přechází, když
vidím, jak je z toho utrápený.
“Já nevím. Takže proto mě sleduješ?”
“Mám potřebu tě kontrolovat a přitom to nemůžu ovládat. Ty sny musí skončit. Musíš odejít z mé
hlavy.”
“Nebo v tvé hlavě můžu zůstat navěky,” usmívám se pozitivně.
Zakroutí hlavou a očima ulpí na mých šatech. Je to poprvé, co mám z těch šatů dobrý pocit. Není
na škodu, že vzbuzují vzrušení. James si olizuje rty. Bože, na co asi myslí! Jeho myšlenky vypadají
dost nemravně. Okamžitě bych mu podlehla. Jen na sebe koukáme. Jsem hrozně moc vzrušená.
Jeho pohled mě naplňuje větší a větší touhou po něm. Chytá mě za ruku. Jeho dlaň je tak horká.
Mám pocit, že mi jeho tep přechází z jeho ruky až do hloubi mého těla. Chvějí se mi kolena a jsem
ráda, že mám ty vysoké boty. Nejsem proti němu tak maličká. Nad výhledem jsou červánky,
rozednívá se. Musím uznat, že stát tady u řeky při východu slunce nad Manhattanem je opravdu
romantický zážitek.
“Co budeme dělat s našimi životy?” dívá se mi do očí a snaží se v nich něco vyčíst.
Nevím, co mu na to správně odpovědět. Koušu se do rtu a přemýšlím.

“Odvezu tě domů a slibuju, že už tě nebudu vyhledávat, ani tě sledovat a nic podobného. Pojedu si
od New Yorku odpočinout pryč,” oznamuje mi s těžkým výdechem.
“Jamesi, prosím ne. Dej mi šanci.”
“Šanci na co? Já s tebou nemůžu mít v žádným případě vztah. Ani není správné se s tebou vídat.
Je to proti mým pravidlům a konvencím, v kterých žiju. Mezi námi nemůže být žádná láska ani nic
podobného.”
“Dej mi jeden den. Prosím jen jeden den strávený s tebou. Udělej výjimku.”
“A co z toho?” pousměje se stylem, že to není dobrý nápad.
“Vyřešíme tvé sny. Povíš mi, co se v nich odehrává a nějak to spolu zkusíme vyřešit, aby se už
neopakovaly. Co ty na to?”
“To není tak jednoduchý. Vůbec nevím, jak bys to chtěla řešit.”
“Třeba když se mnou strávíš chvilku času, tak…”
“Ne,” přerušuje mě: “To není dobrý nápad. Ale možná, kdybych ti udělal to, o čem se mi zdá, tak by
to skončilo,” zamýšlí se.
“Tak to udělej a uvidíme,” vyzývám ho bez rozmyslu.
“Ani nevíš, co by tě čekalo,” varuje mě a přejíždí mi palcem po kloubech prstů.
“Nebude to tak hrozný. Udělám cokoli. Hlavně, že mě nebudeš sledovat, ne?” blafuju trochu, abych
získala možnost strávit s ním čas. Ve skutečnosti si přeju, aby mě sledoval a měl potřebu mě
kontrolovat. Chci být obětí jeho touhy, stejně jako on se stal mým terčem chtíče, vášně a
přitažlivosti už při prvním pohledu.
“To ti nemůžu udělat.” Z jeho výrazu tváře čtu, že svádí vnitřní boj.
Vůbec mě nezajímá, co mi chce provést. Od něj snesu cokoli. Záleží mi na tom, abychom byli
spolu. Vedle něj se cítím naprosto dokonale. Potřebuju ho. Chci ho. Musím ho mít, aspoň na
chvilku.
“Ale můžeš. Vidím, že to chceš. Tak to udělej. Něco postrádáš, proto to máš pořád v hlavě. Když to
uskutečníš, tak to dostaneš z mysli pryč. Budeš mít klid. A pokud to bude tak příšerný, tak na tebe
aspoň přestanu myslet a nebudu ti v slabých chvilkách psát emaily. To je výhra pro tebe i pro mě.
Nebo ne?”
“Možná… Dobře. Ale uděláme to podle mých pravidel.”

A. K. Veliká.

(Ukázka z knihy – Striptérky Velkého Jablka)



Copyright © 2018. Všechna práva vyhrazena. Vytvořil Tomáš Hlad.