Vrána k vráně sedá
Sedím na terase, hledím na noční Prahu a kroužím sklenicí s červeným vínem. Není to tak dávno, co jsem tu seděla s ní. S holkou, která mi byla blízká a cizí zároveň. Na chvilku zvažuji, zda se do těchto myšlenek mám pouštět. Není to nejlepší nápad, takže to samozřejmě udělám…
Po 3 letech soužití jsme se s partnerem domluvili na rozchodu. Neklapalo to už dlouho a bylo jasné, že tohle je nejmoudřejší rozhodnutí, které můžeme udělat. Nerozdělilo nás v podstatě nic, každodenní i nevšední problémy, dokonce ani nevěry ne. Dohnal nás stereotyp a to, že jeden na druhém nemáme už co objevovat. Věděli jsme o tom druhém vše, dokonce jsme znali pochod myšlenek, slov která ten druhý vypustí, a která si raději ponechá pro sebe. Bylo to flustrující a nevážili jsme si toho. Teď jsem sama. Kamarádky skoro nemám. Vždycky jsem ve volném čase dávala přednost partnerovi. Nemám nikoho u koho bych si mohla zanadávat a postěžovat si na život, sebe i bývalého. Kdo by mě pochopil? A ano, je to tady zase. Myšlenka na ni. Byla mi tak podobná…
Markéta se tahala s mým chlapem. Jejich rádoby vztah trval skoro rok. Pak jsem na to přišla a on mi oznámil, že miluje dvě holky najednou. Je tohle vůbec možné? Milovat dva lidi zároveň? Toužil s námi žít dohromady. Což je přeci nesmysl. Jak by život v trojúhelníku mohl fungovat? Díky mé intrice nás seznámil. A ano. Je báječná. Já a ona jsme perfektní puzzle, které do sebe zapadnou. Jako jediná dokáže pochopit, proč jsem do takového proutníka a patologického lháře byla zamilovaná. Asi nepochopení mých kamarádek vedlo k jejich odstranění z mého života. Ale Markéta ten pocit prožila a věděla, jaké to je. Také Filipovi podlehla. Samozřejmě jsem žárlila. Šlo mi o moc. Není nic lepšího než mít pocit, že někoho vlastníte. A on patřil mně. Mezi námi se rozehrála hra intrik a já byla ta, s kterou zůstal. Vyhrála jsem. Ona nám zmizela ze života a každý by si řekl, že bych měla oslavovat, ale nešlo to. Chyběla mi. Naše intriky, naše soupěření i ty chvíle kdy jsme si od srdce povídali, právě na této terase.
Vytáčím Markéty číslo. Po chvilce se ozývá její hlas: „Co se děje, že voláš?“
„Však víš. Rozumíme si,“ odmlčuji se a upíjím víno, „můžeš ke mně přijet?“
Neváhá. A do hodiny je u mě.
„Dáš si?“ ukazuju na lahev vína.
„Nemůžu,“ ona ukazuje na břicho.
Polévá mě horko a roste ve mně zlost. Ona je v tom? Snad není otcem Filip. Že by její těhotenství bylo reálným důvodem našeho rozchodu?
Pokračuje: „Filip nechtěl, abysme ti to říkali dokud se nedohodneme.“
Do očí se mi derou slzy: „Já myslela, že hrajeme fér hru. Tys ho měla prozkoumat pro svou psychologickou práci a já pro román na svou knihu. Ten bastard měl být jen předmětem zkoumání a intrik, které kolem té situace můžou vzniknout. Dělat si dítě už je trochu za hranicí, ne?!“
„Ale my se skutečně milovali,“ hned jak to dořekne, tak se držím, abych se nerozesmála a ona taky.
„Dostala jsi mě,“ přiznávám s úsměvem.
„Nalej mi to víno. Myslíš, že bych s tím blbečkem byla neopatrná? To bych to dítě radši sama vyřízla z dělohy.“ směje se.
„Když bys to neudělala ty, tak já. Jsem ráda, že tě vidím.“
„Ano dvě mrchy se našly.“ Připíjíme si a já cítím úlevu. Nejsem jediná, kdo je šílená. Je tu ona. Ta která umí manipulovat a je k ostatním lhostejná. Jediné, za co jsem Filipovi vděčná, je to, že nás dal dohromady. Vrána k vráně sedá. A přitahujeme i stejné muže. Její psychologická práce je hotová a můj román taky. Takže se můžeme vrhnout na dalšího blbečka. Nebo pokračovat a nalhat Filipovi, že souhlasíme se životem ve třech. To by bylo teprve představení! Hitparáda intrik…
