Vražda v Nové Bystřici – inspirováno skutečným příběhem z roku 1875
Vždycky jsem toužila po lásce. Ale už ztrácím naději. Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Snažila jsem se býti dobrou manželkou. Ale je to marnost nad marnost. Jindřichovi se nezavděčím. Nevím, jestli najdu odvahu od manžela odejít. Mám strach. Ublíží mi. Zpráská mě jako psa. Nebylo to poprvé, ani naposled. Ach ne. Už je zpátky. Zase pozdě. A zase na mol.
„Marie! Ty ubožačko! Cos dělala celý den, že ještě nemám teplou večeři?!” řve na mě. Smrdí chlastem. Motá se. Raději bych měla mlčet.
„Ty neumíš mluvit huso líná?“
„Nekřič. Vzbudíš dítě. Večeři jsi měl nachystanou, ale…“ dochází mi, že pohár přetekl už dávno. „Takhle už to dál nejde. Musím od tebe odejít.“
Jsem ráda, že je to ze mě venku. Prosím pane Bože, ať mě nebije.
„Ty od nikoho odcházet nebudeš! Jsi moje! Budeš sloužit jenom mně! Jsi má žena a tou taky zůstaneš. Nemůžeš odejít. Neuživila by ses.“
Než seberu odvahu mu znovu odporovat, přichází náš syn a já si oddychnu. Před ním mě snad mlátit nebude. Jindřich mi hledí do očí a já vím, že to není dobré. Bude zle. Co já dala do manželství mi nevděk natřískal do obličeje. Jak velkou v sobě nosím bolest. Musím odejít. Zmizet z jeho života. Začít někde od znovu…
I když úterky do kostela běžně nechodím, dnes udělám vyjímku. Chci se projít se svou mladší sestrou a říct jí o mém odchodu od manžela. Když vyzvedávám sestru a předávám synka mamince, přichází Jindřich. Měl být v práci. Co tu chce? Jeho přítomnost mi je nepříjemná.
„Půjdu s vámi do kostela. Je na čase si udělat hezký den. Dlouho jsme náš vztah zanedbávali,“ cení své žluté zuby a já nechápu, o co mu jde. Svůj názor nezměním, kvůli jednomu dni. Bylo by hloupé ho před mou sestrou vyhánět pryč, hold jeho přítonost budeme muset akceptovat.
Nevím, co se mu honí v hlavě. Hlídá si mě. Asi se bojí, abych nikomu o mém plánovaném odchodu neřekla. Nejde mu o mně, jde mu o jeho pověst. O to víc mě to nutí odejít. Přestala jsem díky němu věřit v lásku, a za to ho nenávidím. On se tu po mém boku naparuje a usmívá. Je mi z téhle přetvářky zle. Musíme to ukončit, co nejdříve. Sestra asi chápe, že s ním potřebuji být sama, proto se vrací do Rottalu dřív. Promluvím si s ním a bude to za mnou. Budu svobodná. Začnu dýchat a žít. Jindřich mě bere za ruku boční lesní cestičkou směrem k Červenému potoku. Sedáme si nedaleko břehu a já se chystám mu vysvětlit, že se dál snažit nemusí.
„Opravdu ode mě odejdeš?“ ptá se jako by to snad nebylo jasné.
„Ano. Už takhle dál nemůžu. Bude to tak lepší pro všechny.“
„A co náš syn?“
„Nechám ti ho. Alespoň do doby než budu schopná se uživit.“
„Ty mi toho spratka necháš na krku?!“
„Jindřichu, je to taky tvůj syn a já potřebuji čas, než se…“ větu už jsem nedořekla. Nůž mi projel krkem. Mé tělo se začalo zbarvovat krví a odešel z něj život. Padlo na zem a můj právě ovdobělý manžel ho pokládá obličejem do potoka. Měl by se stydět. Vypadá v rozpacích, je jasné, že je to i jeho konec. Všichni věděli o našich sporech. Nikdo mu neuvěří, že on není mým vrahem. Běží až k mé mamince. Snaží se vypadat klidněji než ve skutečnosti je.
„Paní mámo, neviděla jste Marii?“ Ten bastard se ani nezakoktal.
„Byla přeci s tebou.“
„Nebyla. Šla pryč krátce po tom, co odešla její sestra.“
„Já vás viděla. Byla jsem na louce, když jste šli cestou k Červenému potoku.“
„Ne. Ne. To jste si nás asi spletla,“ hájí se a já mám radost, že je v úzkých. Mou maminku neoblestí.
Ta ihled beží za rychtářem a on svolává celou vesnici. Všichni mě hledají. A ano, naleznou mě. Nebohou. Studenou. Mrtvou. Jindřich neví, co jim říct a tak je odvlečen do věznice v Nové Bystřici. Nespí. Jsem tu s ním. Nechci koukat na truchlící rodiče, sestru, syna, ani přátele. Chci koukat na výčitky svého vraha. Vím, že cítí mou přítomnost a ta mu nedá spát. A to je dobře.
Druhý den ráno je přiveden četníky do márnice. A má mě tu zas.
„Jen se podívej, co ze mě zbylo. Kus hnijícího masa, zdechlinu,“ doufám, že existují vibrace, kterými mě slyší jeho svědomí.
„Přiznávám se. Zabil jsem ji. Byl jsem jako smyslu zbavený.“
To řekl soudci v márnici a poté i porotě u soudu. Obhajoval se, že měl poruchu mysli. Jak zbabělá výmluva. Odsoudili ho k trestu smrti oběšením. Nesmí zemřít. Nechci ho na druhé straně, kde jsem já. Jen ať si trpí svůj zpackaný život, tam kde je. Prosím, ať mu dá císař milost. Inu, mé poslední přání bylo vyslyšeno. Císař František Josef I. dal mému vrahu milost a já se mohu kochat pohledem na Jindřichovo utrpení.
