Kapitola 13
Ucucávám jégra a poslouchám ty sračky. Celá jejich parta je úplně pošahaná. Mluví o nesmyslech, nepodstatných blábolech, že by se z toho jeden zeblil. Možná jsem zaujatá nebo pociťuju věkový rozdíl, ale fakt na tohle nemám náladu. Snažím se být milá. Lichotky a paňáky na můj účet zabírají vždycky. Potřebuju to koště rozpovídat. Potřebuju důkazy, že by tě byla schopná podvést. Není ti dostatečně oddaná, to poznám. Možná to po ní ani nevyžaduješ, ale měl bys, pokud toužíš po velké lásce, a to ty nejen že po takové lásce toužíš, každá buňka ve tvém těle ji potřebuje. A já jsem tady. A neboj, brzo ti dojde, že jsem pro každou buňku tvého těla to nejlepší. My jsme splynutí. Sám jsi to řekl po našem prvním milování.
„Nad čím přemýšlíš? Vypadá to, že máš v hlavě něco nemravnýho,“ mrká na mě tvoje kotva.
„Jen jsem si vybavila sex se svým ex.“
„To znám,“ zasměje se koště jedno.
„Znáš?“
„No jo.“
„Takže jsi svobodná a myslíš na bejvalýho?“
„Né to né. Spíš jsem chtěla říct, že si občas vybavím kluky se kterýma jsem něco měla. Ale teď jsem šťastná.“
„A až nebudeš?“
„Jak to myslíš?“
„Co uděláš až s ním šťastná nebudeš? Život je dlouhej a dřív nebo později přijdou problémy. Dokázala bys ho podvést? Nebo opustit?“
Zasměje se. „Na to se přece nedá odpovědět. Nemůžu vědět, co bude.“
„Ale můžeš ty ovládáš půlku vašeho vztahu. Když říkáš, že nevíš, tak ve váš vztah nevěříš. Měla jsi odpovědět – Až přijdou problémy, ukážu mu, že jsem ta nejlepší žena, která nás z nich dostane. Která udělá všechno proto, abychom byli opět šťastní. Která ho nepodvede a neopustí. To je správná odpověď. Né, to nemůžu vědět. Vidíš ten rozdíl?“
„Asi máš pravdu.“
Není pro tebe dost dobrá. Nevím, jestli je výhodnější čekat, až si sám sundáš růžové brýle nebo zda je lepší, ti je hned strhnout než ti ublíží, zase. Oba víme, že ti už ublížila. Kdo to udělá jednou, udělá to znovu.
“Šárka” sbírá informace o lidech z partičky. Kotvě pípne smska a mně zavibruje mobil. Asi jí píšeš. Nahlédnu jí přes rameno. Jo píšeš.
Překvapení! Budu U Karla za pět minut. Máš radost?
Čekala bych, že se jí rozzáří oči, ale ona to bere jako samozřejmost. Ty jsi po ni samozřejmost. Neváží si tě, jak by měla. Na vaše shledání se dívat nehodlám. Musím vypadnout, co nejdřív. Né že bych se bála, že mi rupnou nervy z vašeho cicmání, ale ruply by mi. To vím. A jelikož jí nechci před tvýma očima rozmlátit hlavu o bar, musím fakt jít. Dalším důvodem je, že bys mě mohl poznat. Máš mě napozorovanou. Byl jsi bystrý stalker. Nemůžu to riskovat.
„Už budeme muset jít,“ oznámím všem, „ráda jsem vás poznala.“ Hážu hlubokým pohledem po “Šárce”, protože mi přijde, že se jí odtud nechce. Jdu k ní a šeptám jí do ucha: „Marek sem za chvilku přijde. Musíme hned vypadnout.“
Ona se začne hlasitě smát. Je opilá. „Nikam nepůjdem. Párty začíná,“ vykřikne a tlupa hospodských dementů ji povzbuzuje. Skočí na stůl, sundá si paruku a otáčí ji na ruce. „Vlasový striptýz!“
Okamžitě “Šárku” stáhnu dolu, snažím se ji utišit a po chvíli se mi podaří ji odvést na záchod.
„Zbláznila ses? Co to děláš? Myslela jsem, že se umíš chovat profesionálně,“ říkám vyčítavým tónem. Jsem fakt nabroušená.
„Vžďyť víš, že tě miluju.“
„Nemel blbosti a dej se do kupy. Musíme odejít,“ rovnám jí paruku zpět na hlavu.
„Ty mě nemiluješ?“ ptá se a dělá psí oči.
„Vážně na tohle teď nemám náladu. Můžeš se chovat jako Šárka a nenápadně se mnou odejít?“
„Třeba byste se měli potkat?“
„Není to dobrý nápad. Víš jak by na mě koukal, kdyby mu došlo, kdo jsem a co tu dělám? Seznamuju se tu s jeho holkou a vydávám se na někoho jiného. Bude mě mít za magora.“
„Spíš mi to přijde jako romantické gesto. Děláš to pro lásku, ne?“
„Na tohle teď není čas. Prosím pojďme.“
„Okay, jak chceš. Ale já to s tebou myslím vždycky nejlíp.“
Vycházíme ze záchoda. Ty vstupuješ do hospody. Tak to jsem neodhadla. Prosím, ať mě nepoznáš. Dáváš té čůze pusu na přivítanou. Mě to jen utvrzuje, že jsem já pro tebe ta pravá. Mě si líbal. Vždycky. A to dlouze. Jí si dal jen malou pusu. Necítím tam vášeň. Nic. Mezi námi je to jiné. Ona z tebe neteče vzrušením. Já jo. A to už při pomyšlení, že se tvé rty dotknou mých. Naše líbání je závislost, je to souboj touhy s rozkoší, kde není poznat, co převládá. Když tě vidím, jsem klidná. Vím, že k sobě patříme. Vždyť se k sobě vůbec nehodíte. Nemám důvod žárlit. Taky to pochopíš. Brzy.
Nechci abys mě zahlédl. Otáčím se k barmanovi a platím účet. Pak vypadnu. “Šárka” si sedá na židli. Díky bohu působí nenápadně. Neřve. Netancuje. Nedělá skandál. To je fajn. Asi pochopila, jak moc je to pro mě důležitý. Barman je fakt pomalej. Trvá mu než mi vyjede účet a pořád tam něco počítá. Jak takový lidi můžou zaměstnávat? Ty přicházíš k baru. Stojíš kousek ode mě. Pozuruju tě v zrcadle za barem. Ty se díváš do mých očí skrze zrcadlo. Vře ve mně napětí. Poznáš nebo nepoznáš mě? Jak moc je můj převlek věrohodný? A jak budeš reagovat?
Blíží se k nám kotva. Stoupá si vedle tebe, ale mluví na mě. „Fakt už musíte jít? Je s váma prdel. Zůstaňte ještě chvilku,“ pak se otáčí na tebe a ukazuje na mě a mou kámošku, „to je Lucka a Šárka a tohle,“ ukáže na tebe, „je můj kluk. Mára.“
“Šárka” vyskočí a potřese ti rukou, „Čáu.“
Páni, ta se snaží. Změnila i hlas. Nepouší mě ke slovu a pokračuje: „já myslím, že bysme tu zůstat ještě mohly, co ty na to?“ Mrkne na mě.
Prohlížíš si mě. Jsem napjatá. Nevidím ti do hlavy. Prokoukl jsi to nebo ne? Daruji ti úsměv. Ty mi ho oplácíš. Barman mi konečně podává účet.
„Víte co, já ještě objednám něco pro nás čtyři, co byste rádi?“ Vím jaký drinky piješ a zajímá mě, na jakej máš dneska náladu, třeba z toho něco vyčtu.
Nejsem si jistá, zda mi chce “Šárka” pomoct nebo zničit, když říká: „Co tequily? Uděláme bodyshoty. Už jste je někdy dělali?“
Oba víme, že jsme je dělali. Spolu. Chtěla ti na mě vyvolat vzpomínku. Lehce znervoózníš. Ale neboj, já to zachráním: „Já nebudu míchat, zůstanu u jégra.“
Ty přitakáš: „Dám si taky.“
Nečekám a řeknu barmanovi: „Dvakrát dvojitého s ledem a troškou coly, plus limetku.“
Do prdele. Díváš se na mě tak zvláštně. Prokecla jsem se? Měla jsem se tě zeptat, jak ho piješ, i když to vím. Zakecávám to a ptám se holek: „A co vy?“
„Dáme si ty tequily,“ rozhodne kotva a “Šárka” mrkne na barmana, který začíná chystat objednávku.
„Moc ti to sluší lásko,“ říkáš své holce a dáváš jí pramínek vlasů za ucho.
Nežárlim. Nežárlim. Nežárlim. Opakuju si afirmaci na uklidnění. Jsem háklivá, když saháš na vlasy někomu jinému než mně. Je to moc intimní. Dokonce intimnější než ta vaše chabá pusa na přivítanou.
Barman přichystal napřed tequily. “Šárka” vyhecuje kotvu a připijou si bez nás. To sis vybral holku. Vidíš to? Raději si připije s cizí holkou a nečeká na tebe. To bych já neudělala. Já piju to co ty, aby i můj žaludek a putující alkohol v krvi měl stejný pocit jako máš ty v těle. Jenže na ten pocit si ještě počkáme. Barman se zas u něčeho zasekl.
Kámoška tvý holky ji volá ke stolu. To je asi osud. A moje kámoška ji pomáhá odlákat a odchází s ní.
Kotva dodává: „Pak přijďte.“
Jako by to snad nebylo jasný. Ale teď jsme sami. A já začínám být čím dál víc přesvědčená, že jsi mě nepoznal. To bys už něco řekl. Nebo ne?
Před námi se objevují jégry. Zvedám drink k připití, ale ty se napiješ, aniž by sis se mnou ťuknul. Docela nezdvořilý gesto. Dáš do sebe několik velkých loků a pak tiše zachraptíš: „Co to má znamenat?“
„Co jako?“
„Myslíš, že nevím kdo seš?“
Mlčím. Přeju si, ať si myslíš cokoliv, jen ne pravdu. Ale asi nemám na výběr. Musím hrát s rozdanýma kartama a možná právě pravda je to nejlepší, co nás potkalo. „Co mě prozradilo?”
„Kůže na tvých rukou. Prsty. Tyhle dvě malé pihy u zápěstí. Tvé pohyby. Tón hlasu. Výška. Velikost. Vůně. Tvar rtů, i když je máš namalované jinak než obvykle. Fakt si myslíš, že bys mě obelhala? Poznal jsem to hned, jak jsem tě viděl.“
„To by mi mělo lichotit. Vidíš, prokoukneš všechno, znáš mě a já tě momentálně strašně moc potřebuju. Nejsem tady, abych tě obelhávala. To vůbec ne. Nevěděla jsem, že tu budeš. Ani, že tu bude tvá holka. Je to celé náhoda. Ale samozřejmě, když se se mnou na baru seznámila, byla jsem zvědavá za kohos mě vyměnil. Neměla jsem v úmyslu dělat nějaké naschvály. Se jí zeptej. Všechno bylo v pohodě.“
„Ona se nedozví, že tady seš. Necháme ji u toho, že jsi, jak ses jí představila?“
„Jako Lucie.“
„Fajn. Dneska seš Lucie a Lucie se za chvíli sbalí a odejde a už se tu neukáže. Nechá mojí holku i mě na pokoji. Rozumíš?“
„Nedělej to. Copak to nevidíš?“
„Co jako?“
„Ona pro tebe není ta pravá.“
„O tom si snd rozhoduju sám.“
„Ne. O tom rozhoduje osud.“
„Tak v tom případě mám osud ve svých rukou. Teď si odskočím na záchod a až vyjdu ven, ty budeš pryč i se Štěpánou. Příště ať se oblíkne do věcí, který normálně nenosí a nepůjčuje si tvoje brejle. Když se chcete za někoho vydávat, tak to dělejte aspoň pořádně,“ dopíjíš drink a odcházíš na záchod.
Nevím zda se mi chce brečet z toho, jak chceš, abych ze tvého života zmizela. Nebo zda mám mít radost z toho, jak mě poznáš i jen podle vůně a dalších drobných indícií. Miluju tvou pozornost a já se tě prostě nevzdám. Kord ne teď, když tě mám na dosah.
Nakláním se za bar. „Potřebuju od vás laskavost,“ usměju se na barmana, „potřebuju klíče od pánských záchodů a taky ceduli mimo provoz.“
„Ceduli nemáme a klíče jsou tady,“ hodí podledem k malému věšáku, kde má několik klíčů, „k čemu vám to bude?“
„Dám vám vaši celou měsíční výplatu, dnes večer, cash na ruku. Jen mi půjčte ten klíč. Víc vědět nemusíte. A ceduli vyrobte. Prostě na papír napište mimo provoz a nalepte to na dveře. Okay?“
Zaváhá a pak mi podá klíč.
„A víte co, podejte mi lahev jégra. A připište mi to na účet.“
