Kapitola 14
Vtrhnu na pánskou toaletu. Ty čůráš do mušličky. Nikdo jiný tu naštěstí není. Rychle zamknu a klíč si strčím za kalhotky. Koukáš překvapeně.
„Co děláš?“ zeptáš se s obavou v hlase.
„Ukazuju ti lásku.“
Nuceně se zasměješ a zastrkuješ své nádobíčko do kalhot. „Tím, že nás tady zamykáš? To není láska, to je šílenství.“
„Tak jo. Jsem šílená. Od první chvíle, co tě znám. Změnil jsi mě a udělal si ze mě tohle. Holku, která je do tebe úplně pošahaná.“
„Mrzí mě, že jsi na tom takhle. Měl jsem tě rád. Ale prostě.“
Hltám každé tvé slovo, jako by mě snad jedna věta mohla spasit, dát mi naději a nový rozměr života. Ale tady se žádné spasení nekonná. Mlčíš a já z tý beznaděje zešílím. Stačí jedno zaklínadlo typu – dáme tomu šanci – a pak se naše životy začarují v propojenou lásku.
„Co prostě?“ pobízím tě, ale pokračuju, „co jsem udělala špatně? V čem je ona lepší než já? Proč ses takhle rozhodl? Jak můžeš vědět, že je to správně? Zhnusila jsem se ti něčím? Splnila jsem ti touhy moc brzo? Chtěl jsi mě dýl dobývat? Neměla jsem poslouchat kecy svý psycholožky, co? Tak co? Řekni mi co!“ lituju, že křičím a po tváři mi stéká slza. Otevírám lahev jégra a napiju se. Zítra si budu vyčítat, že jsem se dál nedržela nenápadně bokem ve stalkovacím procesu.
„Neudělala jsi nic špatně.“
„Přestaň tyhle kecy opakovat, prostě seber odvahu a řekni mi, co bylo špatně.“
„Je milion důvodů proč by nám to nefungovalo.“
„Oh vážně?“ napiju se znova, „tak mi je vyjmenuj. Šup pojď do mě.“
„Já ti nic vyjmenovávat nebudu.“
„Na napij se,“ podávám ti lahev a ty piješ, „nevyjmenovávej, nemá to cenu, protože milion důvodů nemáš a i kdybys měl, já ti ukážu milion důvodů, proč bychom spolu být měli. A ty to vnitřně víš. Já ti vidím do hlavy. Vím, že na mě myslíš. Něco uvnitř tebe po mně pořád touží. Prostě to cítím. Byli jsme pro sebe stvoření.“
„Měli bysme odtud odejít.“
„Ne. Dokud nepřiznáš, že mě miluješ.“
„Ale já tě nemiluju. Vlastně jsem tě nikdy ani nemiloval. Chvíli jsem byl do tebe zamilovanej, pomatenej, ale nebyla to láska.“
„Zamilovanost, pomatenost, stalking, šílenost a do jisté míry posedlost, to jsou jen podčásti naší lásky. A ano, chvíli jsi byl posedlejší ty, pak já a bude se to měnit a kolísat, ale taky až se nám to sejde v obou energetických rovinách, kdy jsme vzájemně jeden do druhého blázen, umíš si představit, co by to bylo? My jsme touha, která nejde ukojit. Vždycky najdu způsoby, abych našla nové touhy, které ti budu moci splňovat, nikdy tě nebudu nudit a postarám se, abys žil takový život, jaký si přeješ. Našel sis mě. Věděla jsem to od chvíle, kdy jsi mi poprvé zpíval, pamatuješ?“ začínám zpívat, nevím zda se tě snažím napodobit nebo ti vyznávat lásku, asi obojí,
„ I found a love for me
Darling, just dive right
in and follow my lead
Well, I found a girl,
beautiful and sweet
Oh, I never knew you
were the someone
waiting for me.“
Přerušuješ mě: „Život není jen o tom si splňovat touhy.“
„A o čem život je? Chceš žít pro potřeby jiných? Proč svému životu dáváš zbytečně mantinely? Nemusíš být okleštěný hranicema. Můžeme spolu vytvořit spoustu dobra. Vím, že to chceš. Buďme tu jeden pro druhého a uvidíš, co se stane.“
„Co by se jako mělo stát?“
Přibližuju se k tobě a napiju se po tobě. Projede mnou vzrušení, když si vybavím, že se tvé rty dotkly hrdla lahve přede mnou. „To nám ukáže osud.“
Pokládám lahev na umyvadlo. Hledím na tebe a nehodlám odtud odejít bez nějaké výhry. Já tě potřebuju a každá vteřina strávená s tebou, byť na tomhle hajzlu v pajzlu, je pro mě nezapomenutelná. A pro tebe bude taky. Tvořím ti touhle sitiuací další vzpomínky. Vzpomínky, kde jsem já ve tvé hlavě. A těch vzpomínek a zážitků ti vytvořím tolik, že už ani nerozeznáš, jestli mě chceš nebo ne. Prostě tam budu a ty tomu nebudeš moci odporovat. Nejde vymazat každou myšlenku, každou vzpomínku, nebudeš to mít pod kontrolou. Ovládnu tvou mysl a pak si vezmu i tvé tělo. Protože jsi můj. Patříš mi. Od chvíle, kdy jsi mi zazpíval. Od chvíle, kdy ses mi kouknul do očí. Od chvíle, kdy ses přede mnou rozbrečel. Od chvíle, kdy jsi mi řekl, že ses do mě zamiloval. Od chvíle, kdy jsi mi dal svou pozornost. Byly to závazky lásky, které už nikomu jinému nedáš. Nedovolím to. Protože jsem tvoje. Patřím ti.
Ticho prolomí vibrace tvého telefonu.
„To je Ronie,“ ukážeš mi displej, „musíš nás odtud pustit.“
„Ne. Prostě jí řekni, žeš musel naléhavě odejít.“
„To nemůžu.“
„Tak jí řekni pravdu. Že tě vězním na pánských záchodkách, a že mám klíč mezi nohama, kam se asi bojíš sáhnout. A že tě moc miluju. A že vlastně Lucka je Adéla. A žes to věděl od první chvíle a nic jí neřekl. Jsem zvědavá, jak tě odtud vysvobodí.“
Povzdechneš si. Jistě nevíš, co dělat.
Pokračuju: „Schválně jí řekni pravdu. Podle reakce poznáš, že není ta pravá. Ona na tebe bude naštvaná, i když to není tvá vina. Já bych se do téhle situace nikdy nedostala. Když bys byl můj, nespustila bych tě z očí a žádná holka by mi tě nikdy nikde nezamkla.“
Stojím hned vedle tebe. Vibrace skončili, ale přišla smska s prostou otázkou – Kde jsi? Pohlédneš na mě a jsi nejistý. Vím, že jí budeš lhát. Často lžeš. Pravdu většinou přiznáváš se spožděním.
Dáváš se do psaní: Promiň musel jsem naléhavě odject. Dědovi se udělalo špatně.
Zatleskám ti, obejdu tě a ze zadu tě obejmu. O tohle obejmutí jsi mě požádal asi po desti minutách, co jsme se seznámili. Pamatuješ? Dávám ti pusu na záda. Rukama ti z hrudi klesám na břicho a ty mi ruce chytáš a otáčíš se ke mně čelem.
„Lžeš jí. Nevěříš jí, že by tě odtud byla schopná dostat, co? Těžko by kvůli tobě vykopla dveře, dala mi na držku a vzala si tě.“
„Nepochopila by to,“ pouštíš mi ruce a napiješ se. Úžívám si pocit, kdy se tvé rty dotknou hrdla lahve po mých rtech. Je to jako by ta lahev byla mezistupněm mezi námi a líbáním.
Sundavám si paruku i kontaktní čočky. Plánuju, že se svléknu celá do naha. Abych otestovala, jak se udržíš nebo neudržíš, když tě budu provokovat a zároveň dělat, jako že nic. To už taky znáš. A líbílo se ti to. Sexuálně tě vzrušovat, hrát si s tebou a přitom mluvit úplně o ničem jiném. Škoda, že to bylo jen jednou. Ale neboj, právě teď ti to vynahradím. Ty mě zastavuješ otázkou: „Proč sis brala tu paruku? Tvrdila si, že je tohle setkání náhoda. Vysvětli mi, co děláš dneska v tomhle baru a proč vypadáš takhle.“
„Já se potřebovala opít. Někdo po mně jde. Přišel mi další vzkaz. Bojím se a nevím, jak dál,“ před tebou se nebojím ukázat svoji slabost. Jsi jediný před kým mohu být zranitelná.
Skenuješ mě pohledem a já přemýšlím, jestli na tebe vybalit celou pravdu nebo říct jen něco. Nakonec se zeptáš: „Co bylo v tom vzkazu? A máš tušení, kdo po tobě může jít? Udělala jsi něco někomu? Musí to mít nějaký důvod.“
Nebudu náš vztah budovat na lžích. Řeknu ti všechno. „Obchoduju se svým tátou. Dělám nelegální věci, které vynáší dost peněz.“
„Já to tušil,“ pousměješ se a mě tvá věta nepřekvapuje.
„Dneska jsem měla vyměnit u jedné doktorky zdravotní dokumentaci. Jenže než jsem tam přišla, byla mrtvá. Pak jsem měla za stěračem vzkaz – Máš na zahradě pod rohožkou dárek. No a našla jsem tam tu složku, kterou jsem měla vzít.“
„To je zlý. Ten člověk musí být profík nebo někdo, kdo je ti hodně blízký.“
„Moc lidí v blízkosti nemám. Vždyť to víš. Jsem relativně uzavřená, i když na venek působím jako extrovert,“ tvůj výraz něco naznačuje, „směřuješ tím na někoho konkrétního?“
„Nelíbí se mi Štěpána. Není to kamarádka, které by ses měla držet.“
Jak tohle můžeš tvrdit? Kdo si myslíš, že seš? Ona tady pro mě byla vždycky. To ona mi pomohla zamaskovat vraždu a prošlo nám to. „To se sakra mýlíš.“
„Jak myslíš. Ale být tebou, dám si na ni pozor.“
„Dík za radu, ale není třeba.“
„Říkáš, že mě potřebuješ, ale pak zpochybňuješ moje rady.“
„Promiň. Jsem z toho nesvá. Pomůžeš mi vypátrat, kdo to dělá?“
„Hele, já nevím. Měl bych se od tebe distancovat.“
Zasměju se, protože je paradoxní, když jsem tuhle větu říkala já. „To ti taky doporučila psycholožka?“
Ty se taky zasměješ. „Já psychology nevyhledávám.“
„Asi děláš dobře. Zbytečně lidem kecají do života.“
„Záleží jen na tobě, co přijmeš a co ne.“
Každé tvé slovo, každé tvé gesto ve mně probouzí touhu. Přibližuju se k tobě. Svlékám si třičko. Chci tě políbit a ty ustupuješ o krok dozadu ke zdi. Dobrý na tom je, že nemáš kam utéct. „No tak, vím, že to taky chceš,“ přejedu ti po hřbetu ruky a pak ti sáhnu do rozkroku.
„Mám své zásady,“ hlesneš, ale necháváš mě ti rukou jezdit po jeanech.
„Já díky tobě ztrácím veškeré zásady,“ rozepínám ti kalhoty. Ty mě pozoruješ a nechváš se. Takhle se nechová kluk, co miluje svou holku. Pořád říkám, že k sobě patříme. Není tohle jasný důkaz? Když bys mě tak moc nechtěl, spacifikoval bys mě, vzal mi klíč a vyžádal si zákaz přibližování, ale ty ne. Ty mě tady chceš. Užíváš si být mým vězněm. Chceš mě a miluješ mě. Možná už to ani nepopíráš. „Dovol mi tě udělat.“ Stáhnu ti trenky a kleknu si na kolena. Ty mi vjedeš dlaní do vlasů. Vezmu si ho do pusy a ty vzdychneš a přivřeš oči. Miluju ten pocit, kdy ti působním rozkoš.
„Počkej chvilku,“ pomáháš mi se zvednout a vjedeš mi do kalhotek. Tisknu se k tobě. Díváme se vzájemně do očí. Já jezdím rukou po tvém nejcitlivějším místě a ty jsi u mě v kalhotkách nahmatal klíč. Tak co bude dál? Tahle sekunda je snad nekonečná. Jistě přemýšlíš, zda s klíčem utéct, ale jseš hodně nadržený. Já jsem ideální cesta k uspokojení a ke ztrátě věrnosti k tý kotvě. Co je pro tebe víc?
Rozráží se dveře. Kouká na nás “Šárka” a tvoje holka. Tak tohle asi neokecáš.
