Kapitola 15
„Není to tak, jak to vypadá,“ spustíš naprosté klišé a rychle se oblékáme.
A víš co, já ti pomůžu. Vyhrála jsem. Nemám potřebu jí ubližovat, o to ses postaral sám, když ses rozhodl lhát. „Není to jeho vina. Zamkla jsem nás tady.“
„Ty děvko!“ řve na mě kotva a kdyby ji “Šárka“ nechytla, jistě by po mně skočila. Dál křičí, ale tvým směrem. Nemůžu říct, že si to neužívám. „Jsi nechutnej lhář! Lžeš a taháš se mi přímo před očima!“
„Já ho k tomu donutila,“ obhajuju tě a ty tomu dle výrazu vůbec nerozumíš. Ale dělám to pro tebe. Pro nás. Musíš vědět, že při tobě stojím. Musí ti dojít, že za vašim rozchodem jsou hlavně tvoje rozhodnutí. Jako když jsi z focení neodešel. Jako když jsi mi na sekundu opětoval polibek. Jako když jsi tu byl se mnou a lhal si. Jsme stejný. Přiznej si to. A ty na to přijdeš. Jsi chytrý kluk.
„Já už těch vašich her mám dost!“ je vzteky bez sebe, „napřed spolu fotíte a ty mi to neřekneš. Teď se zamykáte na hajzlech a děláte bůh ví co. Táhněte oba do prdele!“
Snažíš se svojí snad už bývalou uklidnit a my se “Šárkou” se rychle vytrácíme. Při odchodu si užívám tvůj pohled. Jsi vinen. Jsi lhář. Nemohl jsi odolat. Jsem tvoje. Tak si to s ní v klidu ukonči a pojď na své místo. Já počkám.
V taxíku se usmívám, ale zároveň mám obavy, jak to teď bude. Nakonec to byl to lepší večer než jaký jsem si představovala. Původně jsem neočekávala skoro nic. Měla to být sranda akce, kde poznám tu tvojí. Ale to je teď jedno. Mám v hlavě tebe. Je škoda, že jsme se nestihli vzájemně uspokojit. Ale o to je to možná lepší. Naše touha může růst.
„Proč jste tam vtrhly?“ zeptám se Štěpánky, která si už taky sundala paruku.
„Viděla jsem, jak tam za ním jdeš. A pak ten barman tam dal tu ceduli. A pak tý krávě přišla výmluva, že musel odject a ona mu to uvěřila. Věřila bys tomu, jak je naivní? Básnila tam jak je úžasnej, že se stará o dědu, kterej na tom není nejlíp a takový sračky. Tak jsem si řekla, že je na čase, aby zjistila, s kým má tu čest.“
„Takže to byl tvůj nápad?“
„No jo. Bylo mi jasný, co se děje. Barman mi dal náhradní klíč, stačilo mu jen vyhrožovat, že zavolám šéfovi. Moula jeden. Pomohlo ti to. Ona mu teď nemůže věřit, i kdyby chtěla. Jeho ztopořený péro mluvilo za vše,“ směje se.
„Jo. A co kdyby ho venku neměl? Taky to mohlo vypadat úplně jinak. Měla jsem to pod kontrolou. Nepotřebovala jsem tvou pomoc. Takhle to vypadá, že jsme to udělaly schválně. Že jsem je chtěla rozeštvat.“
„A nechtěla snad?“
„Jo, ale musí na to přijít sám skrze situace a vzpomínky, který mu vnucuju.“
„Je úplně jedno jak ho manipuluješ. Vyjde to na stejno.“
„To teda ne.“
„Vypadá to, jako bys mi to vyčítala? Myslím, že slovo které hledáš je děkuju. Kdyby nebylo mě, nepřišla by na to, že je lhář a pokrytec. A upřímně ani ty si takového kluka nezasloužíš. Divím se, že mu dáváš tolik pozornosti. Je to celý k ničemu.“
Její suverénost je zřejmě ovlivněná alkoholem. „A já si celou dobu myslela, že jsi na mé straně.“
„No o to jde. Právě, že jsem na tvé straně. Jen na tvé. Nepatří tam žádnej Marek ani nikdo jinej. Všichni tihle dementi ti berou jen energii, s kterou bys mohla naložit mnohem líp.“
„To je mi ale novinka. A jak? Počkej. Nechám se podat. Měla bych ji vkládat do tebe.“
Ani jsme se nerozloučily. Práskla jsem za ní dveřmi od taxíka. Nechápu, co jí na tom tak žere. Možná podezřívá Marka ze všech vzkazů a divnejch věcí, ale vím, že on to prostě nebyl. Vypadalo to, že Marek zase podezřívá Štěpánku. Ale toho by ona schopná nebyla a hlavně by to nedávalo žádnej smysl. Nemá důvod to dělat. Třeba se jen nemají rádi, protože mě každej chce jen pro sebe. Vidí v sobě konkurenci. Ale ne, nebudu takhle namyšlená a sebestředná. Prostě si nesedli a jdou proti sobě, to je celý.
Když odemykám dveře od bytu, vyjde na chodbu Erko. Vypadá blbě. Takový kruhy pod očima jsem snad ještě neviděla.
„Jakto že nespíš? Není už dávno po večerce?“ popíchnu ho.
„Ty mi něco říkej o večerce. Adam ti klepal na dveře a.“
Málem se mi zastavilo srdce. „Cože? Adam?“
„No jo, hledal nějakou Vivien.“
„Cos mu řekl?“
„Že tady žádná Vivien nebydlí. Taky jsem mu chtěl dát do držky za to, že mi tě přebral, ale on tvrdil, že tu byl dávno přede mnou. Tak jak to bylo?“
„Prosím tě a z čeho vycházíš, že přišel až po tobě?“
„Nikdy jsi o něm nemluvila. A po našem rozchodu jsem ho několikrát potkal. Čekal na tebe, aby tě odvezl do práce. I jednou jsem ho viděl jak čeká před barem, a já se s ním dal do řeči a říkal, že tě veze po práci domů. A když jsem viděl vaše fotky, tak jsem si řekl, že to spolu táhnete.“
„On mě nikdy do práce ani z práce neodvezl. Když jsem začala vypomáhat v baru chodila jsem s Petrem. To kvůli Petrovi jsem tě opustila. Adam tam žádnou mezi roli nehrál.“
„A co ty fotky?“
„Byl moje první láska, musely být starý. A jak se k tobě vůbec dostaly? Já s ním žádný veřejný fotky nemám.“
„Vždyť je máš na Facebooku.“
„Cože?“ tady je něco špatně, „můžeš mi to ukázat?“
„Počkej, přinesu si noťas.“
„Chceš si dát u mě čaj?“ nabídnu ze zdvořilosti. Potřebuju z něj dostat všechno, co ví. Možná jsem něco podcenila. Nějaký malý detail. Vidíš, jak mi zatemňuješ mysl? Od té doby, co tě znám, nejsem tak opatrná a pozroná.
„Okay,“ přikývne a usměje se. Doufám, že si to nevyloží jinak.
Během pěti minut máme u mě na stole v obýváku čaje a otevřený Erkův notebook. Ukazuje mi profil Adéla Vermont. Není můj ani nikdy nebyl. Jak mi tohle mohlo uniknout? Vyhledávám to na svém mobilu. Nezobrazuje se mi to. Ta osoba mě musí mít zablokovanou, tím pádem nemůžu ze svého profilu vidět, že se za mě někdo vydává. Zkouším to vyhledat i na dalších dvou profilech, o kterých jen málo kdo ví, že jsou moje. Ani přes ně se to nezobrazuje. To si někdo musel dát práci. Zjistit všechny mé profilové účty a zablokovat je. Teoreticky to jde dohledat přes stejnou IP adresu jako můj hlavní profil. Měla jsem ty ostatní účty založit někde jinde. Jenže mi to přišlo zbytečné, když je skoro ani nevyužívám. Kdo se za mě vydává a proč? Důkladně ten profil projíždím. Je zde několik fotek s Adamem. Dvě fotky s Petrem. Kromě data narození tu není vyplněné nic. A v přátelích je jen pět lidí. A to včetně ERka, Áčka i Péčka plus dva nevěrohodné účty, které tam jsou spíš do počtu, založené jen aby tam někdo byl. Budu muset poprosit Johnyho o součinost.
„Jestli chceš, tak ten účet nahlásím.“
„Ne. To nedělej. Musím zjistit, kdo to dělá, a co tím sleduje. Zkus tam napsat.“
„A co?“
„Půjč mi to,“ beru jeho notebook před sebe a píšu: Ahoj, jak se máš? Můžeme se sejít?
Odeslat. Chvilka napětí. Nic. Nepřečteno. Poslední příspěvek je rok starý. Datum založení je na Valentýna před dvěmi lety. V té době jsem chodila s Pé. Byla jsem z Vivien přejmenovaná krátkodobě na Lenku hned před rozchodem s Pé na Adélu. To sedí, protože při posledním přihlášení jsem už Adéla byla. Ale rok je docela dlouhá doba. Očividně fakeový účet ztratil důležitost nebo splnil svůj účel.
Povzdychnu si: „Dáš mi vědět, když ti odepíše?“
„Dám. Hele,“ odmlčuje se, „máš mě ještě ráda?“
Jeho otázka mi jde proti srsti. „Proč?“
„Myslím, že musíš. Kvůli mně si se sem tenkrát přestěhovala. Chtěla jsi mě mít na očích. A já jsem byl blbej, když jsem ti vyčítal, že ses nastěhovala vedle. Měl jsem být rád, že jsi na blízku. Možná to byl důvod, proč jsi se se mnou rozešla.“
„Prostě jsme k sobě nepatřili, to je celý. Nemusíš si za nic dávat vinu.“
„Já jen. Pořád jsi tady.“
„Vyhovuje mi tohle bydlení, ale neboj nebudu tu na furt.“
„Nebojim. Právě na opak. Rád bych s tebou strávil víc času.“
„To bohužel nejde. Někoho mám.“
Promiň Marku, že se tu s ním vybavuju. Taky se mi to nelíbí. Jsem jen tvoje. On je minulost, stejně jako všichni ostatní. Ale zjevilo se tu Áčko, a to není dobrý. Ještě jsem ti to neřekla, ale přísahám, že ti brzo řeknu všechno. Ta mrtvola, kterou jsem se Štepánkou zahrabala. Byla to Áčkova sestra. Mysela jsem si, že je to jeho milenka, a prostě. No. Stala se nehoda. A možná bys to vědět ani neměl, protože kdyby se kotvě něco stalo, byla bych podezřelá mezi prvními. Jsem majetnická a sobecká, ale nezlikvidovala bych ji kvůli tobě a to snad víš? Jsem zmatená. Áčko mě hledalo. Tedy mé staré já. Vivien. Vivien, která už neexistuje. A očividně mě Áčko i sledovalo, když jsem byla s Pé, protože si Er myslelo, že jsem s Á. Doufám, že se v tom neztrácíš. Nejdůležitější je, že žiju jen pro tebe a neboj se, nikdo nám nebude stát ve štěstí. Žádný objekt. Vidíš jak jsi vyjímečný? Nejsi objektem. Jsi můj Marek.
