Kapitola 18
Sedím v tichu jako opařená. Přehrávám si setkání s tátou pořád dokola. Pak všechny naše obchody. Všechny naše schůzky. Záležitosti posledních týdnů. Jsem jako v transu. Nemůže mě odříznout. Prostě nemůže! Proč mi nevěří? Proč si kurva myslí, že to vytvářím sama?! Musím najít toho vraha. Toho, kdo píše ty vzkazy. Toho kdo mi dal tu složku. Proč mi to táta sebral? Bude mě vydírat, když jsou tam mé otisky? Měla jsem ho zastavit. Nejspíš to proti mně použije, jen když mu budu překážet v cestě. Můžu mu vůbec věřit? Třeba bych se dokázala něčeho chytit, kdyby mi to nevzal. Nemám nic. Vlastně jo. Mám tu původní složku, kterou jsem tam měla dát. Možná bych mohla zapátrat. Nikdy jsem se neptala, protože otec vždycky říkával, že nevědět je nejvýhodnější, ale kam mě to dovedlo. Takhle ne. Musím zjistit všechno o panu Kratochvílovi. Proč jsem měla být zrovna Lucie Kratochvílová a proč zrovna tahle ordinace. Musím zjistit, co nejvíc informací. Musím najít toho, kdo mi tenhle problém způsobil. Jedině takhle tátovi dokážu, že nejsem tak marná, jak si myslí.
A pak jsi tu ty. Něco je špatně. Cítím to. Neaktualizuje se mi tvá poloha. Nikdo ti nepíše, nevolá a ty taky nikomu nepíšeš, nevoláš. Je to divný. Lásko. Snad se ti nic nestalo. Myslím, že jsme na tvého šéfa byla tak akorát. Jen jsem mu vyhrožovala, protože ti musím být na blízku. A on mi pomůže, protože je dobrý člověk. Protože má rád svou dceru. A do prdele. Co když to táta dělá, aby mě chránil? Stejně jako v mém dětství. Nikdo nevěděl, že existuju, aby se nikdo nemohl mstít. Ale to by mi přeci řekl osobně a nedělal tyhle hry kolem toho. Už vymýšlím blbosti. Potřebovala bych tvůj názor. Jsi mi nejbližší. Nemám nikoho. Se Štěpánkou spolu nemluvíme. Alespoň prozatím. Zase to bude v pohodě. S ní to tak bejvá. Ale co my? Nemůžu tu jen tak sedět a topit se v myšlenkách. Zblázním se. Potřebuju tě. Jak fyzicky, tak psychicky.
Volám Johnymu.
Nebere to.
Začínám mu psát zprávu, ale mezitím od něj dostanu smsku: Promiň, ale mám zakázáno být s tebou v kontaktu. Odstřihl jsem ti přístupy. Víš, že nemám na výběr. Ať se ti daří.
Hm, tak to je v hazlu!. Táta mě musí nenávidět, že mi sebere i tuhle zbraň. To, že mě s ním seznámil, mu nedává právo, mi brát přístupy a výhody. Vždyť bych ho ani nikdy nemohla proti němu použít. Proč mi to tak kazí? Jak mám teď na rychlo sehnat důvěryhodnýho hackera? Všechno se mi sere. Ale to nevadí. Jsem silná holka. Vezmu to do vlastních rukou a nebudu se nikoho prosit. Vždycky dostatnu to co chci a tak to i zůstane.
