Kapitola 19
Z rozjímání mě vyruší zvonek. Tenhle zvuk se v mém bytě jen tak neslyší. Nikdo za mnou běžně nechodí a když jo, napíšou mi, že už tu jsou. Nikdo na mě mě nikdy nezvoní. Ani pošťačka ne, protože nemám označený zvonek. Asi to budou služebníci Jehovy nebo nějakej podomní prodej nebo tak něco. Kašlu na to. Nejsem doma. Nalévám si drink a prostě si v klidu sednu a vymyslím co dál. Zvonek nepřestává. Ten někdo má trpělivost.
Co když to jsi ty? Lásko? Kdo jiný by věděl, jaký je můj zvonek, i když není označený? No dobře, možná lidi z baráku, ale ty nemají důvod na mě zvonit. Ale ty jo. Tobě totiž došlo, jak moc mě miluješ.
Rychle kouknu do zrcadla, vypadám jako bych právě vstala. Pročísnu si prstama vlasy a oddychnu si.
Na tenhle moment intenzivně čekám každý den, celý den. Přijdeš si pro mě. Jako Princ pro Popelku. Jako Edward pro Vivien ve filmu Pretty Women. Jako Christian Grey pro Annu. Jako se našli všichni v Lásce nebeské a dalších romantických příbězích. Tenhle je o nás a my k sobě patříme a ty přijdeš. Protože tě udělám šťastným. Protože pro tebe udělám cokoliv. Jsem tvoje a ty můj.
Zarazím se, protože zvonek ustal. Snad jsem nečekala moc dlouho. Rozebíhám se ke dveřím až ven. Nikdo tam není. Vyběhnu na chodník a rozlížím se. Paní od naproti venčí psa. Musela někoho vidět.
Nasazuji přátelský milý tón i výraz. „Dobrý den, prosím vás, nevíte kdo tady na mě zvonil? Byla jsem ve sprše a trvalo mi než jsem vyběhla ven. Viděla jste někoho?“
„Někdo v mikině s kapucí na hlavě. Neviděla jsem do obličeje. Ale je u vás na zahradě. Viděla jsem jak přelézá plot.“
Ohlédnu se na svou zahradu. Z venku není skoro nic vidět. „Viděla jste v posledních dnech něco zvláštního?“
„Ani ne. Jen tu nedávno byl odchyt hadů. Prý byla v tom baráku kobra a nenašla se.“
„Jo. Slyšela jsem o tom,“ usměju se vlídně, „tak zase brzy nashle.“
Mířím si to k zahradě. Možná bych sem mohla umístit nějaké zařízení, které by sledovalo, kdo mi na zahradu chodí a co se tam děje. Ten kdo mi dával vzkazy nebo mě sledoval, tak využíval nejvíc moji zahradu. Je to moje největší slabina. Nemusím ji ani zamykat, je jako průchoďák do mých sraček. Otevírám dvířka.
Nejsi to ty a to mě mrzí.
„Ahoj. Přišla jsem se ti omluvit,“ řekne Štěpánka a podává mi puget tulipánů.
Převezmu si je. „Co tady děláš?“
„Zvonila jsem. Ale neotvírala jsi, usoudila jsem, že ti nefunguje zvonek, tak jsem šla zaklepat na dveře do obýváku.“
„Hm.“
„Hele chovala jsem se jako kráva. Chtěla jsem tě pro sebe a občas žárlím na to, že ti je přednější někdo, kdo o tebe nejeví zájem.“
„Hele brzdi. On mě miluje.“
„Whatever. Jen mi prosím odpusť mé chování. Potřebuju tě ve svém životě a ty mě určitě taky. Chci ti pomoct.“
„S čím mi chceš pomoct?“ zaptám se a přivoním si k tulipánům. Je to úsilí se na ni teď soustředit. Ta vůně tulipánů mi připomíná tebe. To, jak jsi mnou byl posedlý. To jak jsi mi s láskou vypěstoval tulipány.
„Se vším. Jestli chceš získat Marka. Prosím. Pomůžu ti. Pátrání po pachateli vzkazů nebo nějaká boční prácička, co máš s tátou. Cokoliv. Budu tu pro tebe. Můžeš se na mě spolehnout. Nemyslela jsem to špatně. Nechtěla jsem ti vytvořit problémy nebo naschvály. Chovala jsem se tak v dobré víře, ale už to příště neposeru. Vím, jak ti na něm záleží a jestli ti je přednější, musím to přijmout a být dál ve tvém životě alespoň takhle.“
„Vždyť víš, že tě mám ráda,“ obejmu ji, „pojď. Dáme si drink. Musíme toho hodně probrat. Za tu dobu, co jsme se neviděly, se událo dost věcí.“
Odcházíme spolu ke mně do bytu.
Připravuji vodní dýmku, rum s kolou a chipsy.
„Tak co je nového?“ zeptá se a uskrne si ze skleničky.
„Hledalo mě Áčko. Teda lépe řečeno, hledal Vivien.“
„Cože? Tady? Jak to? Co chtěl?“
Vypadá, že jí to rozrušilo víc než mě. „No to nevim. Já s nim nemluvila. Erko mi řekl, že tu byl.“
„To je kokot. Určitě lže.“
„Proč by lhal? Nemá důvod. Navíc ho viděl několikrát, když jsem byla s Péčkem. Erko si myslelo, že jsem ho opustila kvůli Áčku. Netušil, že Áčko byl před ním. Divný viď?“
„Nevim. Mně na tom nic divného nepřijde. Nikdy svému novému objektu nevyprávíš o tom předešlým. A to že se kolem tebe motají po tom, co je odkopneš, je už asi běžný. Spíš mě znepokojuje, zda tě tu Adam fakt hledal a co ti chtěl.“
„Myslíš, že zjistil, že jsem zodpovědná za smrt jeho ségry?“
„No. Toho se obávám.“
„Měla bych ho najít a všechno mu říct. Ať je to uzavřený jednou pro vždy.“
„Ne. To nedělej.“
„Nesu za to odpovědnost.“
„Nemůžeš se přiznávat k vraždě. Navíc. Byla jsem tvůj komplic. Zakopaly jsme ji v lese. Nech to zavřený v hloubi své mysli a ser na to. Nepřinese to nic dobrýho.“
„A jestli to už ví? Tak co? Myslíš, že se nebude mstít?“
„Hele a jak by to zjistil? Přiznejme si, že není žádnej velkej myslitel. Spíš jsi mu jen chyběla a chtěl vědět, jak se máš.“
„Jo a někdo založil Facebook pod mým jménem. Ale má mě to zablokovaný, takže to nemůžu vidět. Erko mě na to upozornilo.“
„Se ti nějak vtírá ne? Kouknu se,“ vyťukává mé jméno, ale nachází jen můj oficiální profil, nic jinného.
„Musí tě mít taky zablokovanou.“
„To je divný ne? Chápu, že si někdo založí profil a vydává se za někoho, ale nebude blokovat všechny kolem té osoby, ne?“
„Proč by ne? Pokud tomu někomu na tom hodně záleží, tak asi jo. Včera jsem založila tenhle účet,“ ukazuju jí nesmysl profil, který jsem založila jen abych mohla vidět tuhle osobu, ale jelikož ji nemám v přátelích a ta osoba má nastaveno skoro vše v režimu soukromí, tak nevidím skoro nic, „odeslala jsem tam žádost o přátelství, ale nikdo nereaguje. Podle mě už to nikdo nepoužívá. Není to vidět, ale bylo tam pár fotek s Áčkem a Péčkem. Nic víc. Taky je má v přátelích i s Erkem plus nějakej další anonymní profil.
„Myslíš, že to založil někdo z nich?“
„Možná a nevím jestli na tom vůbec záleží. Nemám náladu řešit tyhle nesmysly. Nejradši bych celou svou energii vložila do získání Marka,“ potáhnu si dlouze z dýmky a zasním se, „a taky musím najít toho debila, co mi posílá ty vzkazy a zabil tu doktorku. Táta mě kvůli tomu odřízl. Věřím, že když toho magora dopadnu, budu mít u táty čistej štít.“
„Promiň, ale to byla jen otázka času. Tvůj táta je hroznej sobec. A vůbec není týmový hráč. Jde mu jen o sebe.“
„Takže navrhuješ ať to nechám to bejt?“
„Jo. Když budeš moc pátrat nepřinese to nic dobrýho. Akorát půjde proti tobě.“
„Jenže mně to přijde nefér. Nenechám to bejt.“
„Svět je nefér. Sama si řekla, že se chceš soustředit na získání Marka, tak se na tátu vyser a jeď si svoje. Peníze ušetřený máš tak to nemusíš hrotit.“
„Tady nejde o peníze, ale o princip. Já jsem dobrá v tom co dělám a nezasložím si, aby mě odkopl jen kvůli nějakýmu blbečkovi, co mi sem nosí vzkazy.“
„Hele radim ti dobře. Vykašli se na to.“
„Proč mám dojem, že víš něco co já nevím?“
Odmlčí se …
