Kapitola 20
„Kam tím míříš? Nevím o nic víc než ty. Prostě ti chci jen poradit a ty za tím hned něco hledáš,“ zamračí se Štěpánka.
„Promiň. Možná jsem fakt paranoidní. Asi máš pravdu. Nechám to na nějaký čas bejt. Ale pokud ten sráč přijde s dalšíma vzkazama nebo něčím podobným, půjdu po něm.“
„A co teď?“
„No teď konečně ulovím Marka.“
„Jak?“ zeptá se a uskrne si drink.
„Něco ti ukážu,“ přináším růžovou knihu, „tady mám své plány. Koukni se a řekni, který bod tě nejvíce zaujal.“ Kouřím dýmku a skenuju každý mikrovýraz své kámarádky.
Propukne ve smích: „To si děláš prdel?“
„Co?“
„Bod 14.“
„Ach ano. S kůží na trh nebo spíš hodit srdce do ringu.“
„Takhle tomu říkáš? Můžu to přečíst nahlas?“
„Posluž si.“
„Den vyznání. Všudypřítomná Adéla.
Za prvé – zařídit, aby nejel do práce autem – pojede MHD – autobus plus metro. (Šéf ho kontaktuje, že bude po práci malá oslava, a že by bylo vhodné se dopravit do práce bez auta. V krajním případě mu propíchat gumy.)
Za druhé – Vytisknout milostné vzkazy, které vyvěsit po celé jeho trase od bytu do práce (lampy, lavičky a pod). Cca 1000 vzkazů. (Zkusit to po dobrém vyjednat s městskou částí nebo udělat po zlém.)
Za třetí – Pronajmout dostupné reklamní prostory po jeho trase do práce. Vložit tam naše fotky a vyznání lásky. (Zaplatit.)
Za čtvrté – Vysprejovat alespoň tři vzkazy na zeď, které se jen tak nesmyjou. (Zjistit možnosti popřípadě nelegálně.)
Za páté – Podplatit prodejce magazínu Nový Prostor (na trase jsou 2), ať mu předají malý dárek – Zlatá mince od české mincovny s věnováním – první s datumem, kdy jsme se poznali a druhý s datumem, kdy jsme se poprvé milovali. Dát prodejcům velký trasparent – Marku, máš tu dárek od holky, co tě miluje!
Za šesté – Na recepci ve fabrice mu paní recepční předá složku se všemi konverzacemi a špínou jeho Kotvy, ať vidí, že ona není tak svatá a hlavně, že není ta pravá.
Za sedmé – Ve skříňce bude mít obálku ve které budou dva dopisy. První – ten který mi kdysi napsal (aby si vzpomněl, jak moc mě miloval) a druhý – psaní pro něj, aby mu došlo, že je to z mé strany opravdové.
Za osmé – Tisk létaku na spodní prádlo, kde jsme my dva. On na to bude dohlížet.
Za deváté – Zařídit, aby ve fabrice, na recepci, v šatně nebo někde, kde mají rádio, hráli naše písničky. Pokud rádio nemají pořídit ho tam i s požadovanou hudbou.
Za desáté – Ředitel si ho nechá zavolat do kanceláře a tam budu já.
Za jedenácté – Doufat v to nejlepší.
To je šílený,“ směje se Štěpánka, „musím uznat, že tohle je jinej level.“
„Myslíš, že ho tím vystraším?“
„Je to buď a nebo. Pokud ho tímhle nezískáš, tak pak už podle mě nemáš vůbec šanci. Co víc bys mohla pro jeho získání udělat?“
„Pak bych měla dvě varianty. Přeject to ještě trochu za čáru a nějakou krátkou dobu se mu vnucovat do mozku a pak úplně zmizet a vyvolat tak útok na jeho potřebu pozornosti. A druhá varianta, vzít si ho násilím. Unést ho a čekat dokud nebude mít Stockholmský syndrom.“
Štěpánka vyfoukne dým. „Kéž bys,“ zčervená, „mě takhle někdo miloval.“
„Kéž bys nebo kéž by?“
Neodpovídá a kouká do země.
„Ty mě miluješ?“ zeptám se s obavami i pobavením v hlase.
Vypadá to jako by sbírala odvahu. „Copak to není zřejmý?“
„Cože? Vždyť jsme kamarádky!“
„Kamarádky, co se lížou. Kamrádky, co spolu zažily spoustu věcí.“
„Z toho hned nemusíš dělat lásku.“
„Jasně. To jsem ráda, že to vím. Já doufala, že je to alespoň z části vzájemný. Ale tuhle ironii si po tom všem prostě nezasloužím.“
„Podle mě prostě přeháníš. Jsi opilá?“
„Vidíš, jak to zlehčuješ?“
„Prostě mě nenapadlo, že to bereš takhle. Co jako po mně chceš?“
Ona mlčí.
Tak pokračuju: „Co ode mě očekáváš? Že se na všechno vykašlu a budu s tebou? Jenom kvůli tomu, že co? Že umíš dobře lízat? Že jsi mi pomohla někoho zakopat? Proč? Tohle mezi námi není láska. A vlastně kdyby nebylo ani toho zakopání, tak by mezi námi nebylo vůbec nic. Jen jsme se vzájemně držely v šachu a to z nás nedělá ani kamarádky.“
Má v očích slzy. „Dávej si pozor na to co říkáš. Já tě milovala ještě před tím než se to celé stalo. Já tady byla úplně před všema. Kdyby nebylo mě, nepoznala bys Adama a ani nevíš, jak do teď lituju, že jsem tě s ním seznámila.“
„Co ho sem teď taháš?“
„Kdyby jsem tě s ním neseznámila, nezačala by tahle tvá posedlost a záliba v dobývání. Nikdo by neumřel a já bych tě měla pro sebe. Měla jsem to udělat celý jinak.“
„Jsi šílená.“
„Jasně. To říká ta pravá,“ sbalí si věci a zabouchne za sebou dveře.
