Kapitola 21
Dneska máš volno. A já si tě budu sledovat, těším se na to. Ale teď mám malou práci, kterou dělám samozřejmě pro naši lásku. Čeká mě setkání s majitelem firmy ve fabrice. Dostanu klíče od tvé skříňky a provede mě. Nasaju tam atmosféru, kterou tam prožíváš, vzduch, který tam dýcháš, lidi, s kterými se stýkáš. Nasaju tam část tvého světa, a to mi pomůže promyslet, jak s námi dál. Jestli je dobrý krok uskutečnit bod 14 a hodit srdce do ringu nebo zda ještě vyčkat. Ale tohle tajné soužití s tebou, vedle tebe, je skličující. Potřebuju tě v plné verzi, nikoliv jen jako pozorovatel 2D filmu. Abych byla upřímná, láká mě tě unést a ochočit si tě. Ale nechci ti zatím brát svět, který máš rád. Potřebuju, aby jsem já byla tvým světem, ale na to bys měl přijít sám. Můžu tě přinutit, přeprogramovat, život je dlouhej, ale já tě chci s tvou vlastní vůlí. Protože tu už jsi mi nejednou ukázal. Ukázal jsi mi, jak moc o mě stojíš. A to žádný jiný objekt takhle hezky neukázal. Bylo to poprvé, co i sex pro mě něco znamenal, a to je co říct. Ukázal jsi mi nový rozměr světa a já ti to oplatím.
Když mi tvůj šéf dává vysačku s názvem “Inspekce provozu”, musím se pousmát nad jeho kreativitou. Zřejmě je to méně nápadné než “Údržbář” nebo “Uklízečka“.
„Vidíte, nakonec spolu umíme vycházet,“ chválím ho.
„Spíš se těším až tohle bude za námi.“
„Co jste řekl kolegům?“
„To není vaše věc.“
„Vidíte a já si myslela, že se z nás stávají přátelé.“
Odfrkne si.
Ten chlap mě musí nenávidět. Ani se mu nedivím. Baví mě to. Né že bych měla potřebu někomu ničit život, to vůbec ne. Ale. No. Je to takovej druh uspokojení, když lezete někomu na nervy a přitom musí skákat, jak písknete. Ochočit si zvířata je jednoduchý. S přáteli a rodinou to není o moc těžší, ale s nepřáteli nebo s lidmi, kteří nechtějí být ochočení, je to výzva a vzrušení.
Možná máš stejnou úchylku. Dokud sis mě neochočil a nedovolila jsem ti cokoliv, bavilo tě to. Na nedostupnost je teď pozdě. Je zajímavé, že i tyhle hry mají svá pravidla. Otázkou je, co bude až tě získám, ulovím, ochočím. Bude pak na čase rozehrát méně dostupnou, abych uržela tvou pozornsot? Nebo budeme oba konstantně bláznivě zamilovaní bez dalších her? Nezní to moc nudně? Objekty jsem získala a přestali mě bavit. Ale ty jsi jiný. Jsi taky ujetý a zvrácený. Co když tohle je jen hra z tvé strany? Tvoje hra na nedostupnost? Tak moc jsi mě chtěl a já si nebyla jistá. A aby sis mě pojistil, udělal jsi krok na zpět abych se zbláznila, že nemám tvou pozornost. Vlastně by to dávalo smysl, proč jsi mě z hodiny na hodinu odstřihnul ze svého života. A ještě jsi ve mě chtěl vyvolat žárlivost. Pozornost si nasměřoval ke Kotvě a věděl jsi, že mi to ublíží. Nechtěl jsi mě vidět, abys nevnímal můj smutek. Ale věděl jsi, že to tak nenechám. Při druhé schůzce jsem ti řekla, že pokud se zamiluju, tak se chovám jako psychopat a ty ses pousmál. Možná to byl spoušťěč toho všeho. Testuješ si mě. Co vydržím, a jak moc tě miluju, a jak moc jsem do tebe šílená, a co pro to jsem ochotná udělat a obětovat. Co když to nejsem já, která vede tuhle hru, co když to jsi ty a skrýváš to tak dobře, že ani moje stalkovací skills to neodhalili? Protože jsi tak dobrý hráč. Nebo jen toužím, aby to takhle bylo? Chci být předmětem tvé pozornsoti a touhy v jakýmkoliv smyslu a třeba ti o tohle právě šlo. Abych konečně já chtěla, a když už jsem chtěla, donutil jsi mě, ochočil sis mě, abych chtěla víc, když ses vytratil. Gratuluju. Vyhrál jsi. Získal sis mě. Tvá nedostupnost ze mě udělala tohle.
Vcházím s tvým šéfem do šatny. Je docela prostorná a ne moc hezká. Je to tady studený, kovový a vůbec ne útulný. Ale tobě tohle nevadí. Jsi kluk do nepohody. Umíš se přizpůsobit. Adaptuješ se v jakémkoliv prostředí. Stačí ti málo, i když bys chtěl hodně. A já ti to dám. Raději život prožíváš než abys řešil, co jak vypadá. A to na tobě tak moc miluju.
Nikdo tu není. Všichni jsou na svých pozicích a šéf jistě nejlíp ví, v jaký čas mě sem vzít. Konečně nahlédnu do tvé skříňky. Jestli tam bude tebou načichlé oblečení, budu se muset držet, abych ho neukradla, ale minimálně si přivoním. Kéž bych ho mohla vyšňupat do odpadnutí. Tvůj pach je pro mě jako závislost na heroinu a kokainu dohromady.
„Tohle je jeho skříňka,“ ukazuje na ni a podává mi klíček, „Ten je pro vás. Bylo by fajn, když by se mu tam nic neztratilo. Mohl by to řešit, a to by pak mohl být problém.“
„Nemusíte mě upozorňovat. Vím, co dělat. Ani nepozná, že se tam někdo díval.“
Předá mi klíč do ruky a já ztuhnu.
Nevěřím vlastním očím. Rozbuší se mi srdce. Adrenalin mi proudí v žilách.
Tady je něco špatně.
Ta skříňka vedle Markovi skříňky. To jméno na ní. Jak je tohle možný?
Adam Sedláček. Můj první objekt. Rádoby první láska.
Proč má kurva skříňku vedle Marka?!
