Kapitola 22
Jestli mě Áčko sledovalo a je s tím vším nějak spojený, zřejmě ví, že jsem tady. Třeba mi jménem na skříňce, chce něco sdělit? Nebo je to náhoda? Nebo to není jeho skříňka, ale někdo to na mě hraje? Marka sleduju skoro pořád, při příchodu i odchodu z práce. Kdyby tu bylo zaměstnaný Áčko, všimla bych si toho. Jenže možná jsem byla zaslepená láskou a nedívala se po ostatních tak důkladně. Šlo mi vždycky o to strávit pár sekund v Markově bližší vzdálenosti. Zkusit zachytit jeho vůni. Rozluštit výraz v jeho tváři, abych si mohla zapsat, jak se ten den asi cítil. Vrýt si ten živý obraz jeho obličeje do paměti a představovat si ho během náhlé masturbace. No jo, ostatní zaměstnanci mě nezajímali. Budu to muset prozkoumat.
Obracím se na tvého šéfa. „Pane Lehký. Budu potřebovat klíčky ještě od této skříňky.“
Vykulí na mě oči. „A to jako proč? Do kolika našich zaměstnanců jste zamilovaná?“ zasměje se.
Ale já se nesměju. „Protože to prostě říkám. Sežeňte mi ho a dám vám pro dnešek pokoj. Co vy na to?“
„Dobře. Počkejte tady. Kdyby náhodou někdo přišel a ptal se co tu děláte, tak že čekáte na mě. Nic víc neříkejte. Ano?“
„Samozřejmě.“
Vyfotím si vaše skříňky. Tohle je pro mě zajímavý moment, který si zatím neumím vysvětlit. Jaké by to asi bylo, když byste oba přišli do práce a viděli mě tu, jak se vám hrabu ve skříňkách? Na jednu stranu mě to láká. Vidět vaše výrazy. Být přistižená při činu. Zřejmě by se mi dostali nějaké odpovědi. Nebo by se vše obrátilo proti mně. Zřejmě byste na mě byli naštvaní. A pak.
Pak bys mě tu ošukal a Áčko by se dívalo a pan Lehký taky. Nebo by ses chtěl dívat ty? Líbí se ti pocit, když ti někdo šuká ženu. A ty bys to mohl ovládat. Vybral by sis roli. Naplnili bychom tvé sexuální touhy. Jak na tom teď jsou tvé úchylky? Jsi dostatečně uspokojený? Já ne. Bez tebe nemůžu a ani nechci být.
Otevírám tvou skříňku. Nehodlám čekat na pana Lehkého. Uhh. Máš tu pracovní věci. Bohužel jsou vyprané, neobnošené, necítím z nich tebe. Ale to nevadí. Zase chlastáš tyhle sračky, k čemu ti je energy drink? Já tě to odnaučím. Na druhou stranu je to pro mě dobrý znamení. Jsi vyčerpaný. Unavený ze svého života. Z tý krávy, která tě táhla ke dnu a bránila ti v rozletu, abys mohl plně využít svůj potenciál. Když budeš se mnou, budeš naplněný. Nebudeš potřebovat pít tyhle náhražky energie. Naplním tě skutečnou energií, životní energií. Zařídím, abys každé ráno vstal a těšil se z každého dne. Protože tam budu já. A ty budeš konečně uspokojený. Taky tu máš čokoládovou tyčinku. To mi jen potvrzuje, že ti něco chybí. Máš nedostatek sexu. Kompnezuješ si to skrze cukr. Ale neboj já ti brzo osladím život. Doufala jsem, že tu budeš mít nějaké fotky nebo nějaký talisman nebo třeba tajný mobil. Prostě něco. Hned mě napadá x možností, co bych ti do skříňky mohla vložit. Od dopisu, přes dárky, po knihu, kterou bych o nás mohla napsat. Vím, že by sis ji přečetl. Mám pravdu vidíš. Čteš to.
Do dveří vpadne pan Lehký. „Tak jsem tady. Nikdo tu nebyl?“
„Ne. Všechno v pohodě.“
Podává mi klíč od Adamovi skříňky. „Tu máte. Ale tenhle nemám další náhradní, tak vám ho můžu jen půjčit na teď, popřípadě udělat kopii do příště.“
Pousměju se. Ani nebylo těžký vycvičit úspěšného muže v poslušného čokla.
Proto mě tak bavíš. Nejsi jednoduchý jako ostatní chlapi. Na společenskou hirearchii neberu ohledy. Všichni jsme lidi, kteří dýchají stejný vzduch, kteří chčijou, serou, mají nemoci, všichni zdechneme jednoho dne a tak je mi u prdele, jestli je někdo prezident zeměkoule. V mé dimenzi to jsi ty. Nikdo ti nesahá ani po kotníky. Proto jsem ochotná udělat všechny ty šílené věci. Protože tě miluju a je to teď. Pak chcípnu a bude to jedno. Ty taky chcípneš a bude ti to u prdele. A všichni co si o tom mém šílenství budou vytvářet názory, kritiku, byť i jen myšlenky, taky chcípnou. Takže je to vlastně úplně jedno. Všichni pojdeme. Ale teď jsem tady. A tohle dělám pro tebe. A vlastně je úplně jedno, jaký to bude mít následky, protože si to za pár desítek let nebude nikdo pamatovat. Jak říkával můj děda. Už to nebude pravda.
„Děkuju, ale asi nebude třeba. Spíš mi jen zjistěte, jak dlouho tu pracuje a celkově, všechny informace, které tu na něj máte. Adresa, telefon, pracovní směna, prostě všechno jako u Marka.“
Netváří se nadšeně, ale přikývne na souhlas.
Otevírám Adamovu skříňku. Hnusí se mi, že ten objekt můj mozek začíná nazývat Adamem a né Áčkem. Při té představě se lehce oklepu a nahlédnu dovnitř.
„No fuj.“ A to fuj nebylo v první řadě myšleno na odporný smrad, který se ze skříňky táhne. To fuj bylo, jak jsem leknutím nadskočila. A nebyla jsem jediná. Lehký se lekl stejně jako já. Stoupl si vedle mě a též se podíval z blízka.
Vidíme klauna, kterému červeně svítí oči a nahlas se směje. Zřejmě reaguje na světlo nebo pohyb. Beru to do ruky, zda to jde nějak vypnout, ale ono se to pořád směje. Je mi to nepříjený. Dávám to do ruky Lehkýmu. Nikdy jsem nechápala, jak se někdo může bát klaunů, ale dneska mám pocit, že bych tomu porozumněla. Na vnitřní straně dveří je nalepený papír, na kterém jsou dvě čárky a velký ležící půlměsíc. Tenhle smějící se smajlík se mi taky nelíbí. Připadá mi to jako další vzkaz. Někdo se mi směje. Ale jak by to tak mohlo být, když nikdo nevěděl, že sem půjdu? Natož, že otevřu tuhle skříňku? Někdo je o krok přede mnou a zná mě velmi dobře. Pak je tam hromada kalhotek. Beru je do ruky. To jsou moje kalhotky. Všechny. Může jich být kolem deseti. Přejede mi mráz po zádech. A snažím se vybavit momenty, kdy jsem je měla naposledy. S kým jsem v té době byla? Mám dojem, že se všema. Je to nasbíraný během několika let. Nemůžu se soustředit. Pulzuje mnou vztek. Co to má do prdele znamenat? Vyndavám je ven a pak vyjeknu. Šáhla jsem na mrtvou krysu. Tak odtud je ten smard. Proč je zdechlina v hromadě mých kalhotek? Tohle není originální způsob pohřbívání zvířete, tohle je vzkaz mířený na mě.
Co mi tím chceš říct? Kdo jsi? A proč to děláš?
