Kapitola 23
„Co budeme dělat?“ zeptá se zoufale tvůj šéf.
„Budeme předstírat, že jsme se do téhle skříňky nikdy nepodívali,“ házím kalhotky na zpátek, fotím obsah skříňky a zabouchnu ji, „a hned teď mi ukážete veškeré info, které máte o člověku, kterému patří tahle skříňka.“
„Nemůžeme tam přece nechat tu mrtvou krysu. Z hygienického hlediska je to.“
Skočím mu do řeči: „Je zabalená v kupě kalhotek. Až někdo nahlásí, že to smrdí, otevřte to. Ale musíme zatím dělat, že nic. Zajímá mě, kdy je ten člověk v práci. Můžeme dát do šatny kameru, která by sledovala tyto dvě skříňky?“ Když vidím jeho váhavý obličej dodávám: „Myslím, že je to i ve vašem zájmu. Tu skříňku má nějakej zasranej úchyl.“
Rozechvěl se mi hlas. Doufám, že to nepoznal. Při slově úchyl a pomyšlení na obsah té skříňky nemohu popřít, že se mi to nelíbí. Tu skříňku má úchyl, kterej se o mě zajímá. Proto tam má ty kalhotky. Musel je pracně nakrást. Mohla bych to považovat dokonce za důkaz šílené lásky. Je to rozehraná hra. Jestli je to hra na kočku a na myš, tak by i dávalo smysl, proč tam je ta mrtvá krysa. Já budu ta ulovená myš. Potlačuju vzrušení. Takhle to ten někdo chtěl. Jestli tohle všechno dělá Adam. Znovu se zachvěju. On ale nikdy nebyl úchylnej. Divnej. Byl až moc normální. Tohle na něj nesedí. Ale kdo jiný by tohle dělal pod jeho jménem?
„Máte pravdu. Dám sem jednu nenápadnou kamerku,“ ohlídne se naproti škříňkám, zřejmě přemýšlí, kam by ji umístil. Dívám se taky. Nakonec řekne, „pojďme do kanceláře. Prověřím toho zaměstnance.“
Cestou potkáváme docela dost lidí, ale všichni pracujou, takže nám nikdo nevěnuje dostatečnou pozornost. Vyjímečně mi to nevadí. Nasávám vůni tisku, hluk strojů a celkově tuhle atmosféru. Je to jako v nějaké továrně. Vybavím si filmovou scénu, kdy se Joker zeptal Harley, jestli by pro něj žila, a pak kvůli němu skočila do chemikálie a on za ní. Byl to oficiální počátek jejich lásky. Jenže tady není moc do čeho skočit. Umím si představit vrhnout se po hlavě do obrovského sudu tiskařských barev, ale nic takového tu bohužel není. I když začínám zvažovat, jak moc by bylo nákladné a náročné tu něco takového vytvořit. Skočil bys za mnou, když bych řekla, že pro tebe budu žít? Nebo bys mě nechal se utopit?
Možná až uskutečním bod 14, mohla bych tu čekat v kostýmu Harley a tobě by šéf řekl, že tu bude privátní Halloweenská párty, a že máš mít kostým. A oba víme, co by sis oblíknul. Nebylo by to poprvé, co jsme měli tyhle kostýmy. Samozřejmě bych si tvé rozhodnutí pojistila. Myslím, že by jsme udělali zajímavou podívanou pro všechny zaměstnance. Harley Jokera taky zpočáku přesvědčovala o její lásce. A on se jí vysmál. Ale přesvědčila ho. Získala ho. Dopadlo to správně ve jménu lásky, šílené lásky. A ty se taky správně rozhodneš. Protože mě miluješ. Tvé nevědomí to ví. A tvé podvědomí to vědět nechce, protože se bojí toho, jak je to silný. Já se toho taky bála. Psala jsem ti to v dopise. A tys byl nadšený, když jsi ho četl. Víš proč? Protože jsem se ti otevřela. Protože jsi cítil moji blízkost. Protože jsi věděl, že tě nikdo nebude milovat víc. Důkazem tvé náklonosti je vytetované počáteční písmenko mého jména na tvém těle a to kousek od srdce. A víš co. Udělám to taky. Tvé počáteční písmenko na mém těle, u srdce. Tušila jsem, že mě tvé pracovní prostředí bude inspirovat. Měla jsem pravdu. Hned mám plán obohacený o tetování a kostýmy. Možná bych se měla naučit zpívat. A spustila bych tady doslova koncertní útok proti tobě. Všichni by tancovali a dovedli tě ke mně. A rovnou bych tě na místě požádala o ruku, lidi by nás formou tance převlékli do svatebního oblečení a o pár minut později, by nás kněz provdal za muže a ženu. Možná bych mohla najít styl obřadu, který platí i po smrti. Věřím, že nějaká klička bude. Vím. Musím přibrzdit. Takhle by se ti to nelíbilo. Raději bys ty byl ten, který mě požádá. Rád děláš impulzivní gesta a já tě nesmím utlačovat, proto musím být ve svém plánu opatrná, ať mi nakonec fakt nezbyde jen ten únos nebo důkladné předělání identity a znovu se s tebou za pár let seznámit jako úplně jiná holka. Holka do které se zamiluješ. Zase.
Očekávala jsem galantnější kancelář. Alespoň vím, že pokud budu chtít svůj plán uskutečnit více v soukromí a použít tohle místo, budu to tady muset vyzdobit. Už to vidím. Linoucí se tichá romantická hudba, něco v jazzovém stylu, třeba Every little movement. Úplně to slyším. Vytvořím z tohohle nudného kanclu nejromantičnější místo na světě. Na zeď dám světýlkový provaz, na kterém zavěsím naše fotky a citáty o lásce. Růžové svíčky budou všech parapetech, poličkách a stole. Zavěsím tu velký baloének ve tvaru srdce na kterém bude nápis Be mine. Z rudých okvětní lístků růží a tulipánů bude cesta až ke mně. Já budu za stolem jako paní ředitelka. Vezmu si sexy prádlo, kostým a brýle. Ty budeš v montérkách a budeš mít ruce špinavé od práce. A mně to bude jedno. A ukážu ti, jak moc mi je to jedno.
Z erotických představ mě vyrušujou hlasité myšlenky pana Lehkýho. „To je divný.“
Zamračím se. Pozorně se na něj podívám. Vypadá to, že si neví rady. Hledá něco ve složkách a pak zadává něco do počítače a jeho výraz je. Vypadá jako prohra. Jak takový člověk může spoluvlastnit firmu?
„Co se děje?“ měřím si ho pohledem.
„Nikdo pod takovým jménem tu nepracuje. Ani nikdy nepracoval. Někdo tam to jméno musel nalepit. A tu skříňku máme evidovanou jako k dispozici. Což znamená, že nám někdo musel ukrást klíč. Protože pokud by byla k dispozici, byly by tu klíče dva a hlavně by tu bylo jméno té osoby.“
„Kam ty klíče schováváte a kdo je má na starost?“
„Šéfové danných provozů.“
„Takže předpokládám, že pod velkým dozorem nejsou?“
„Ani ne. Kdo by kradl klíče od volné skříňky, když jsou k dispozici, pokud se dá na seznam jméno.“
„Takže si to může vzít skoro každý. A ten někdo se nezapsal,“ rekapituluju situaci.
„Zřejmě.“
„To jste mi teda pomohl. Takže nemám nic. Myslíte, že jste schopný mi dát k dispozici videozáznamy ze všech kamer?“
„Prosím nechtějte to po mně. Nemůžu je dát z ruky. Už takhle balancuju na okraji srázu. Po týdnu se páska přemazává, takže můžeme vidět vždy jen poslední týden.“
„Jsem ochotná se dívat tady. Stačí mi jedna noc. Dneska tu budu do rána a pečlivě to projedu. Hlavně záznamy kolem šatny. Možná přijdu na něco zvláštního. A vy mi zajistíte pořádnou dávku kofeinu a zdravý salát. Co vy na to?“
„A co kdybyste smazala to video mé dcery? Budu klidnější.“
„A jakou mám jistotu, že mi nepřestanete vycházet vstříc?“
„Máte mé slovo.“
„Na slova moc nevěřím.“
