Kapitola 5
Je tu náš den. Mám na sobě legíny s mikinou. Jsem rozcuchaná, abys měl pocit, že mě musíš zachránit. Často jsi mi pletl copánek a hrál sis s mými vlasy a já tu dělám útok na tvé podvědomí. Zachraň mé vlasy. Zachraň svoji lásku. Probuď v sobě tu jiskru, kterou jsi pro mě vždycky měl. Dovol, abych se stala tvou slabostí. Kořistí. Jsem nenamalovaná, takhle obyčejnou jsi mě měl nejradši. A já přijdu přirozená nenachystaná a o to víc to bude vypadat, že jsem tě nečekala, protože za chvilku budeme jeden pro druhého překvapením. Vizážistka se mnou bude mít tak hodinu práce a my si můžeme povídat nebo alespoň tam budeme. U sebe. Blízko sebe.
Z hluboka se nadechnu a vejdu do ateliéru. V ruce mám kafe pro případ, že bys chtěl rychle odejít, tak zařídím, abys do mě nechtěně vrazil a já se jím poleju. Nedokázal bys odejít, když by se to stalo. Ale třeba ke krajnímu řešení nebudu muset zacházet. Ty jsi otočený zády a něco řešíš s Alenou.
„Omlouvám se za zpoždění, já…“
Otočil ses. Vidíš mě. Taky koukám překvapeně. Proto jsem nedokončila tu větu. Neodcházíš. Chceš tu být. Cítím to.
„Hlavně, že jsi tady. Tohle je Marek tvůj partner na focení. Teď vás dá maskérka do kupy,“ Alena ukazuje směrem k Ireně.
„Co tady děláš?“ ptám se na stejnou otázku, co se ti určitě honí hlavou.
„Zrovna jsem se chtěl zeptat na totéž.“
„Vy se znáte? Odkud?“ zapojoje se Alena.
Čekám. Tak jí to řekni. Povyprávěj jí, že jsi se do mě zamiloval a od první chvíle ses rozhodl mě pronásledovat a lovit. Pověz jí, že jsi byl mnou posedlý a toužil po každé vteřině mé přítomnosti a blízkosti. Já čekám. Nenechám si to ujít.
„Z baru,“ odpovíš.
„Víc k tomu neřekneš?“ usměju se.
„Není co.“
Ty si teda dovoluješ. Ale chápu. Nechceš se o detaily naší lásky dělit s ostatními. Je jenom naše. Tajná a dokonalá.
Neodpovídám na to. Jak říkáš, není co.
Usedám se k vizážistce. Ale vyruší nás Alena. Moc dobře vím, co teď přijde. Všichni jedou podle scénáře. Je to jako bych si najala herce. Achjo, baví mě, co dokážou peníze. A pak že všechno nejde. Jsou to kecy. Všechno jde koupit. Tímhle dokážu, že i osudová láska má svou cenu.
„Potřebuju, aby jste se svlékli. Dejte si zatím tyhle župánky. Až vás Irča nachystá, ukážu vám co na sebe.“
„I spodní prádlo?“ ptám se a snažím se hrát svou roli dobře.
„Jasně. Nechci, aby jste měli otlačeniny. To pak vypadá na fotkách blbě. Tak šup do naha a nachystat,“ úkoluje Alena. Líbí se mi, jak jí to jde. I v reálném životě je marketingová a eventová manažerka, takže vlastně jen dělá svou práci.
Koukáš na mě. Možná nevíš, co si o tom myslet. Já se svlékám. Hledím ti do očí. Jsem nahá. A ty stále oblečený. „Snad se nestydíš?“
„Nic co bys neviděla,“ během chvilky se tvé oblečení válí po zemi. Já si zavazuju župan a skláním se ke tvým nohám, abych ti oblečení sebrala ze země. Takhle by ses ke svým věcem chovat neměl. Ale možná jsi takhle nastavený. Co už máš, zahazuješ. Stejně jako předím mě a naši lásku. „Nemusíš to sbírat.“ Hledíš na mě se shora a mě to baví. Tebe to taky baví, že? Provokuju tě pouhým pohledem a ty si to necháváš líbít. Copak se ti honí v hlavě? Chceš mě, že jo?
„Přeci to oblečení nenecháš takhle válet,“ odnáším ho na nejbližší židli.
Zavazuješ si župan. Jsi nádherný. Snažím se po tobě nekoukat jako na kořist. Nechci tě vyplašit. Já musím působit nedostupně. A tohle setkání je náhoda, kde ty budeš ten iniciativní. Ne já. Musí to přijít od tebe, aby to mohlo fungovat.
Irena ti dala krém, který má zmatnit tvou pokožku. Mažeš se a já jsem ráda, že nemám penis protože by se mi z tebe už dávno postavil. Nechávám se líčit a čekám jestli přijdeš s nějakou konverzací. Je to asi měsíc a půl, co jsme se viděli naposledy. Nemáš mi co říct? Máš strach? Cítíš se blbě, protože víš, jak moc jsi mi ublížil? V pořádku, já ti odpustila.
No nic, tak začnu já: „Jak se ti daří?“
„Dobře. Co ty?“
Jsi stručný. To nevadí. Neboj se, já mám o tobě dost velký přehled. Je hezké, že se o mě zajímáš. Chceš vědět, jak se mám, ale pravdu ti říct nemůžu. Alespoň ne teď. Nemůžu tě vystrašit tím, že bez tebe nežiju. Žiju tebou a s tebou aniž bys to věděl. Takže když to vezmu takhle, není to tak špatný.
„Mám se fajn.“ Schválně jsem řekla to slovíčko. A zopakuju ho znova: „Fajn.“ Pamatuješ? Měla jsem zakázané slova fajn a čau. Sexuálně jsi mě trestal, když jsem je vyslovila. Nebo minimálně jsem si musela kleknout k tvým nohám a to kdekoliv. Bylo nám hezky, vzpomínáš? Nejraději bych ty slova na tebe křičela pořád dokola, dokud bys mě nedonutil mlčet a omlouvat se. Pořád jsme zvrácený a pořád to jsme my.
Prohlídl sis mě a zase mlčíš. Jistě ti v hlavě běží erotický maraton všeho, co jsme dělali. Neboj se, brzy to nebude jen ve tvé mysli. Budeš to prožívat a cítit.
„Co tvá holka? Jsi šťastný?“ držím se, abych zněla přirozeně a přátelsky jakože mi o nic nejde.
„Jo jsem.“
Vím, že to mezi sebou nemáte tak růžový, jak by sis přál. To protože ty potřebuješ psychopatku. A tou jsem já. A jsem tady. Četla jsem si zprávy, co ti psala a ani nebyla zklamaná, že si s ní nemohl ject na výlet. Vidíš, jak jsi jí ukradený? Prý ať si užiješ focení, přeje ti to. To jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až se dozví s kým jsi fotil. Nebo jí budeš lhát? K čemu ten váš nebohý vztah vůbec je? Měl bys vám ukončit trápení a jít za tím, co chceš doopravdy. Ať to nemusím dělat za tebe.
„Nezeptáš se, zda někoho mám?“
„Nemáš.“
Takže si mě taky sleduješ? Alespoň přes sociální sítě? Vím, že mě máš zablokovanou, ale já mám všechno veřejný a ty máš k dispozici několik dalších profilů internetových identit.
„Ale mohla bych mít.“
„Přál bych ti to.“
Nepřál. Ale neboj jeden z posledních bodů plánu je někoho si najít a ukázat ti, že mám plnohodnotný vztah, a že už mě nezajímáš. Budu sršet štěstím a ne opravdu mi to přát nebudeš. Víš proč? Protože tě znám. Chceš mě vlastnit. Chceš mě mít pro sebe. Chceš abych toužila jen po tobě. Chceš abych ti plnila tvé sny. Zbláznil by ses, když bych skutečně odešla. Jsme propojený a to se nedá změnit. Už ne.
Alena a fotograf tě zasvěcují do toho, jakou mají představu o fotkách. Já jsem nachystaná. Musím uznat, že se vyplatilo si objednat jednu z nejlepších vizážistek, co znám. Klidně bych si ji objednala na naši svatbu. Ale nebudeme předcházet událostem. Vím, jak je důležité udělat vše správně krůček po krůčku. Převlákám se do růžového krajkového prádla. Ty máš bílé trenky s motivy růžových jahod. Vidím v zrcadle, že mě pozoruješ. Naše oči se střetly a ty ses usmál. A to něco znamená. Je to signál toho, že ti na mě pořád záleží. Nedokázal bys teď odejít. Prostě to tady se mnou nafotíš a budeš se vymlouvat, že to byla práce. Přicházím mezi vás a nechávám si také vysvětlit, jak mám pózovat. Máme se krmit čokoládovými bonbóny, ve výrazu mít touhu, rozkoš, zamilovanost.
Jsme tak moc blízko. Dokonce mě držíš za zadek a pak v náručí, krmíš mě a já tebe. Jíme i jednu čokoládovou pralinku na půl a její poleva ti stéká po bradě a já ji olizuju. Ty přivíráš oči a nemůžeš lhát, že se ti to nelíbí. Vidím, jak se ti zrychlil dech. Je škoda, že si to tady a teď nemůžeme rozdat. Fotograf nás chválí a ty se usmíváš. Jde nám to spolu, viď? Vidíš, umím tě dělat šťastným. A tohle je jen začátek. Převlékáme se do dalšího prádla, jsme v bílém a pózujeme se skleničkami šampaňského. Máme se na sebe smát, tak se smějeme. Je to krásný, vid? Držíš mě za ruku a já si ten pocit snažím zapamatovat, co nejpřesněji, pak si to tou rukou udělám a budu na tebe myslet. Nechválí nás jen fotograf, ale i Alena. Můžeme pít šampaňské, tak ho pijeme. Pamatuješ, jak jsme ho spolu pili skoro každý den? V téhle situaci prostě nechceš odejít, tak si to přiznej, je ti se mnou dobře. Naposledy se převlékáme tentokrát do černého prádla s přezkama a máme ukázat, jak moc jeden druhého chceme. Ze začátku nevíš, jak na to, ale já jsem zkušená a ujímám se velení. Zatáhnu tě za vlasy a rty přikládám k tvé lícní kosti až sjedu za tvé ucho. Tam to miluješ a oba to víme. Pak mě chytáš za vlasy ty a mě to jen utvrdí, že jsem pořád ochočená a tvoje. Hrajeme si spolu a zase nás chválí. Neboj neřekla jsem jim, aby nás chválili, to není v jejich roli. Prostě jsme výborný pár. A teď to přijde.
„Tak a teď si dejte pusu a máme hotovo,“ úkoluje nás Alena.
Hledníš na Alenu a pak na mě. Koušeš se do rtu a přemýšlíš. Jsi věrný partner já vím, ale já jsem ztělesněním všeho po čem toužíš. Neboj se a udělej to.
„Je v tom nějaký problém?“ ptá se ho Alena, „v agentuře říkali, že toužíte být slavným modelem. Pro to je nutné pár věcí obětovat. A obětování polibku s tak krásnou modelkou je spíš za odměnu. Nemyslíte?“
„Jde o to, že jsem zadaný,“ snažíš se obhájit zbytky své cti.
„Tady jde jen o focení,“ povzbuzuju ho.
„Je jedno zda jste zadaný nebo ne. Showbyznys má svá pravidla. Myslíte, že herci a herečky odmírají role, když se tam mají s někým líbat? Ne. Prostě to jejich partneři musí přijmout,“ vysvětluje Alena.
„Nehledě na to, že se to možná ani nedozví,“ dodávám.
„Dobře,“ přikývneš na souhlas, ale stojíš na místě.
Mám se toho ujmout? Skočit po tobě a zlíbat tě? Ráda bych, ale ne, ty udělej ten krok.
„Tak na co čekáte?“ zeptá se fotograf.
Přistupuješ ke mě a dáváš mi malou něžnou pusu. Hledíme si do očí jako bychom si chtěli ověřit, že se to opravdu děje.
„Dejte do toho trochu šťávy. Uvolněte se,“ pobízí nás fotograf.
Zavíráš oči a já taky. Nechávám se unášet tvými polibky a s vášní ti je oplácím. Chytáš mě za stehno a já tu nohu obmotávám kolem tebe. Prohybám se v zádech a ty mě pevně držíš. Pak si mě přitáhneš a přitlačíš na stěnu. Ano to jsi ty a tvůj chtíč. Neumíš se ovládat. Chceš mě a já si to užívám.
