Kapitola 7
Přicházím domu a cítím, že je něco špatně. Vždycky zamykám, ale teď je odemčeno. V kuchyni svítí světlo, ale já vždycky zhasínám. Někdo tu byl. Beru ro ruky kuchyňský nůž a procházím celý byt. Rozsvicím v každé místnosti. Nikdo tu není. Ale pak to uvidím. Na stole je krabice a na ní lísteček s nápisem – Otevři mě. Váhám a rozhlížím se. Co když mě někdo sleduje? Kdybych tohle udělala já, dívala bych se. Zavírám žaluzie a zatahuji závěsy v celém bytě. Do prdele. Nejsem si jistá, co dělat. Měla bych to otevřít.
Třeba je to dárek od tebe. Jenže to by znamenalo, že ses mi vloupal do bytu. Moje klíče jsi jednou v ruce měl, když jsi na ně nasazoval přívěsek s okem. Jakože mě vidíš všude. Ale neměl jsi šanci mi ukrást klíč, nechat udělat kopii a pak ho vrátit. To bys musel být hodně kreativní a já si na tyhle věci dávám pozor. Nesedí mi to.
Jen jediná osoba má klíče od mého bytu a to je máma, která žije na Moravě. Když by sem jela, dala by mi vědět. Pak je tu možnost, že objekt P si udělal náhradní klíč, když se mnou byl. Ale on na tyhle věci nikdy nebyl. Třeba si myslí, že potřebuju k životu psychopata a chce se mi vetřít do přízně. Nevím, tohle je taky nepravděpodobný. Kord když je teď na dovolené s Terezou, jeho novou holkou. Asi bude nejjednodušší to otevřít než tu tiše spekulovat.
Rozmotávám provázek a sundavám víko krabice.
Do prdele!
Okamžitě ukoskočím a přestávám se hýbat. Sotva dýchám. Hledí na mě kobra. Ze stočeného klubíčka stojí vzpřímeně a má roztáhlou kápi. To není dobrý! Mám chuť utýct, ale jsem jako v tranzu. Něco mi říká, že dělat prudké pohyby není nejlepší nápad. Dělám pomalý krůček do zadu. A další. Had se naklání na jednu stranu a pak na druhou. Stále mám v ruce nůž. I když ten mě před plivnutím nebo ušknutím těžko ochrání. Pomalu si dávám nůž před ústa, jako bych měla flétnu. Nevím, co dělám. Prostě instinkt. Jestli po mně skočí jaká je šance že bych ji stihla bodnout? Nejsem žádnej James Bond. Lehounce a velive pomalu hýbu nožem ze strany na stranu, stejně jak se hýbe ona nebo on, jestli mají hadi vůbec pohlaví. Zkouším snižovat polohu nože s nadějí, že se had stočí zpátky do krabice a nebude mi věnovat pozornost, ale nefunguje to. Po dvou dalších krůčkách se dávám na útěk. Zabouchla jsem dveře. Nemám mobil ani klíče a fakt je mi to jedno. Pulzuje mnou hysterie. Buším na dveře souseda.
„Prosím otevři! Vím, že jsi doma!“
Za dveřmi se ozve známý hlas: „Co chceš?“
„Potřebuju si zavolat. Mám doma kobru!“
„Proč máš v ruce ten nůž? Děsíš mě.“
„Ježiši. Otevři. Já se jen bála, že je někdo doma.“
Otevírá tak na deset centimetrů. „Co se stalo?“
„Mám doma kobru. Potřebuju, aby ji někdo odchytil.“
„To je nesmysl. Co by u tebe dělala kobra?“
„Neřeš to. Prostě mi půjč mobil.“
„Ok. A měla bys odložit ten nůž.“
Kývnutím mě zve dovnitř. Pokládám nůž na kuchyňskou linku a vytáčím hasiče. Ti mě přepojují na městkou odchytovou službu. O krabici se nezmiňuju. Hraju to na to, že se tam had prostě od někud připlazil. Nechci do toho tahat policii. Jsem zvyklá si řešit věci po svém. Budou tu do dvaceti minut. Radek mi dělá kafe a usedá se naproti mně.
„Co na mě tak koukáš?“
„Je to dávno, co jsme spolu mluvili.“
„No jo. Život.“
„Nesváděj to život. To jsi ty. Odkopla jsi mě kvůli Adamovi a toho kvůli Petrovi. Slyšel jsem, že s ním sis zažila hotové peklo. A mrzí mě čím sis prošla. Ale v posledních týdnech vypadáš zase šťastně, svobodně a vyrovnaně. Napadlo mě, že můžeme být kamarádi. Všechno zlé je už za námi.“
Vždycky jsem byla vyrvananá. Lichotí mi Radkův přehled, i když není tak přesný. A vlastně je úplně jedno jak to vidí. Nemám zájem se pitvat v předešlých objektech mé touhy. Nepotřebuji takového kamaráda.
„Nebo alespoň sousedi s dobrými vztahy a občasnou kávou,“ dodává, když neodpovídám.
„No hele… Na kamarádství mezi holkou a klukem moc nevěřím. A stejně na kamarádíčkování nemám teď čas ani náladu. Jako soused jsi fajn. Neotravuješ a když bych náhodou zase měla doma kobru, přijdu si opět pro pomoc.“
„Neříkej dvakrát nebo ji tam donesu.“
Zarážím se. Nepřijde mi to vtipný. Je to vlastně dost ujetý. Co když to byl on? Tenkrát jsem mu hodně ublížila. Myslela jsem, že všechno vstřebal a čas mu vyléčil citové rány. Mýlím se? Nechci tomu dávat ani setinu své energie. Potřebuji se soustředit na Marka a na odškrtávání plánu z růžové knihy. Jestli mi bude Erko překážet v cestě, budu ho muset někam uklidit.
Zdrželo nás čekání na zámečníka. Myslela jsem, že přijedou nějací chlapíci, chytnou kobru a všechno bude zase v pořádku. Jenže had zmizel. Několik hodin prohledávali byt i okolí a nikde nic. Zbyla mi jen ta krabice a blbej pocit. Nechci tu spát. Derou se ve mně představy, jak na mě někde ten plaz vykoukne. Stresu už bylo dost.
Přespím u kamarádky Štěpánky. Ta mi je oporou ve všech časech. Jenže před odchodem, kdy chci krabici vyhodit, se stane divná věc. Ze spoda z venkovní části krabice je nalepená obálka. Odlepuji ji a děsím se toho, co tam je. Nečekám a čtu vzkaz.
Okamžitě přestaň s tím, co děláš.
