Kapitola 9
Nasedám k tátovi do auta. Podáme si ruku na pozdrav a dáme si rádoby pusu na tvář. Prostě to tak máme. Dostávám do ruky tři obálky.
„Tady je zdravotní dokumentace pana Kratochvíla, kterou vyměníš u doktorky Svobodové na Praze 4. Původní dokumentaci spálíš nebo nějak zlikviduješ ať ji nikdo nikdy nenajde a obsah druhé obálky taky. Rozumíš?“
„Ano.“
„V tý druhý máš nové ID a katičku pojišťovny, taky fotografii, jak máš vypadat až půjdeš na kontrolu k doktorce. Věřím, že si dáš záležet na věrohodnosti.“
„Samozřejmě. Baví mě být někým jiným.“
Otec se pousměje a ukazuje na poslední obálku: „Tuhle pečlivě schovej a pokud bych ti někdy zaslal SOS kód otevři ji a postupuj dle instrukcí.“
„Dobře,“ odmlčím se, „víš tati, potřebuji si s tebou o něčem promluvit.“
„Tak mluv.“
Nervózně si poposednu a zaváhám. Chtěla jsem mu říct o tom překvapení s hadem, ale asi to není dobrej nápad. Nechci, aby si myslel, že mám strach. Kdyby vycítil, že jsem nejistá, mohlo by naše kšeftování skončit. Ale, co když by přišel na to, kdo za tím je? Jenže, co když to s ním nemá nic společného? Asi by bylo zbytečný ho do toho tahat, když má rozehraných milion dalších her. Jenže, co když má Štěpánka pravdu a je v tom zaplatený? Třeba jde někdo proti nám? Má mnoho nepřátel a není se čemu divit. Jsem ideální oběť pro pomstu. Na druhou stranu nikdo neví, že se vůbec stýkáme, natož že něco děláme, kromě Štěpánky teda. Není, kdo by se mu mstil skrze mě. Jen minimum lidí ví, že vůbec existuju. Asi si to zkusím vyřešit po svém. Kdyžtak zapojím Johnyho, ale tátu do toho tahat nakonec nebudu.
„Já čekám. Děje se něco?“
„Vlastně ne.“
„Jseš zamilovaná do toho Marka, co? Jde o něj?“
„Jak to víš?“ vyhrknu překvapeně.
„Johny mluvil. A taky jsem viděl tu reklamu na prádlo. Hned mi to došlo. To jsi celá ty. Nesmíříš ses prohrou, že?“
Takže bych Johnyho musela uplatit, aby mu neřekl o akci “kdo mi dal kobru”, kdyby na to přišlo. „Já neprohrávám.“
„Moje krev. Nikdy neprohrává.“
„Chtěl bys mi dát nějaký tipy, jak ho získat?“
„Můj názor znáš. Citový vazby jsou cestou do hrobu a oslabují lidi. A tohle není láska. Tohle je jen tvůj koníček, takovej projekt a až ho dostaneš odkopneš ho jako všechny ostatní. Každej máme nějakou zábavu. Ale radu? Můžeš ho nechat vyhodit z práce a naházet mu tolik klacků pod nohy, aby ho nechtěli nikde. Pak budeš to poslední dobrý v životě za čím ještě rád přileze.“
Propuknu ve smích, „Vážně si myslíš, že mě tohle nenapadlo? Pro tvou informaci, ho vyhazovat nenechám. Ale kontakt na jednoho z majitelů mám a uvidím se s ním za dva dny, ale má to jiný důvod. Chci aby firma tiskla letáky se spodním prádlem. Asi nemusím dodávat jaký. A taky chci aby zařídil, aby byl Marek na směně a měl to na starost. A taky by tam mohla přijít televize a udělat s ním rozhovor kluk z tiskárny, model, který se živí poctivou prací rukama, a pak bych tam mohla přijít já a oni by nám řekli, jak moc nám to spolu sluší. A stop. Než by stihli říct, že spolu nejsme, už by to viděli všichni včetně té jeho.“
„Nechápu proč si to tak komplikuješ. Proč ji nenecháš zmizet, když ti překáží v cestě? Nic co by nám nešlo. Zařídím to jestli chceš.“
„Ona odejde sama. Uvidíš. To ona mu zlomí srdce. Už to udělala jednou a udělá to znovu. Já nechci riskovat, že po ní bude truchlit, když bych ji odstranila. Snadnější je přetrpět, že jsou nějakou dobu spolu, než aby pak po ní brečel x let a já to musela poslouchat.“
„Dělej jak myslíš. Tvůj boj.“
Lásko. Ani mě nepřekvapuje, žes to tý svý couře vysvětlil. Co ti zbývalo. Viděla nás všude a ještě brzy uvidí. Je úsměvné být předmětem vašich bídných hádek. Ale oba víme, jak to je. Nemůžeš si pomoci. Tak moc mě miluješ, že se raději hádáš o tom, jak to tak není. A víme jak funguje tajemství, zápor je vlastně klad. Takže se nemusíš bát, já bez tebe neodejdu. Splním ti tvá přání, protože já jsem všechna tvá přání v jednom. Brzy tě vysvobodím z nudného života. Kouřím cigaretu a tiše pozoruju, jak parkuješ. Natáčím si tě. Vystupuješ z auta. Podíváš se na mobil. Povzdychneš si a pomalu se blížíš ke vchodu tiskárny. Dneska tě čeká dlouhá noční šichta. Možná bych měla promyslet, jak se dostat dovnitř, abych tě mohla pozorovat při práci celou noc. Třeba mi s tím pomůže majitel firmy. Musím to zařadit do plánu. Pro nás dva udělám cokoliv. Miluju se na tebe dívat. Cítím nad tebou moc. Ty se zastavuješ. Stojíš na místě a vůbec se nehýbeš. Jen se díváš na prosklené dveře. Proč to děláš? Co vidíš? Že bys mě spozoroval v odrazu? Myslím, že si držím dostatečný odstup. Vypínám natáčení v mobilu a dávám ho do kapsy. Nasazuju si kapuci. Možná jsem tentokrát podcenila, když jsem změnila umístění nebo mě prozradil ten mobil? Otáčíš se a já rychle típám cigaretu o zábradlí a zahazaju na zem. Koukáš na mě. Nebo se mi to zdá? Skláním hlavu a dávám se do pohybu jakože jdu dál. Jakože nic. Rozebíháš se za mnou. Utíkám. Ale jsi rychlejší. Chytáš mě ze zadu. Trhneš mnou a já padám k zemi. Strhávám tě sebou. Ležíš nade mnou a chceš mi dát pěstí a pak se zarážíš. „To jsi ty?“
„Ahoj,“ hlesnu tiše. Nevím zda se tím snažím navodit romantickou atmosféru nebo zda se mi vytratila hlasitost z toho, jak jsi nade mnou převzal moc.
Sundaváš mi kapuci. „Co to má znamenat?“ Na čele se ti udělaly vrásky. Cítím tvůj parfém a nemůžu ti odolat. Chceš se zvednout, ale já tě přidržím nade mnou a políbím tě. Po několika nádherných vteřinách se odvracíš. „Zbláznila ses?“
„Jo. Do tebe.“
