Prolog
Myslela jsem si, že jsem z toho vyrostla. Ale láska si nevybírá. I když já si kdysi dávno zvolila – nezamilovat se, nemilovat, necítit, netoužit, nepředstavovat si co kdyby, nenechat propuknout nic z toho. Už nikdy. A proto jsem dlouhá léta žila bez onoho svazujícího pocitu. V bezpečné zóně. Žádná újma. Žádné oběti. Žádná bolest. Bylo mi dobře. Až do onoho dne. Dne kdy přišel on. Jak prostě to začalo.
Já jakožto holka od baru říkám: „Ahoj, jmenuju se Adéla.“
A on: „Já jsem Marek.“
Zatmělo se mi před očima. On se na mě usmál. Prohlédl na mě a já začala tušit, co přijde. Polil mě strach. „Cože?“
„Marek.“
„Marek,“ zopakuju. Takhle rychle jsem zjistila, že od něj musím utéct. Nechci žádný další objekt touhy. Žádnou oběť. Žádnou bolest. Nic. Jak jsem řekla, z toho jsem vyrostla. Další koloběh citových a mentálních sraček nepotřebuju.
Asi bych si měla ujasnit, kdo právě teď jsem. Opakuju nahlas před zrcadlem.
„Říkám si Adéla.“ Mé předešlé identity jsou smazány. Nejsem ani Lenka, ani Jana, ani Vivien. Tyhle má jména už neexistují. Jsou pohřbena společně s předešlými objekty mé touhy. Nejsem holka magor, jak se může na první pohled v mém vnitřním světě zdát. Jsem jen ta, která by neměla nikdy milovat. Jakou lásku dokážu dát mi nikdo není schopný vrátit ani z poloviny. To by muset přijít naprostý psychopat, úchyl a ve své podstatě být naprosto normální. Asi jako já.
Jenže. Tentokrát to bylo jiné. Opravdu. Bylo to poprvé, kdy mi někdo ukázal, že dopaminová jízda může být na obou stranách. Poprvé mi to někdo opětoval. Vlastně ne. On s tím začal. On to ve mně probudil. Nakazil mě touhou.
Zavírám oči a slyším ty poslední slova objektu P: „Je těžký tě mít rád.“ Tohle bylo když jsem byla Lenka. Dobrá zpráva je, že hlasy objektů A a R už neslyším. V momentě, kdy bylo dobito Áčko, tak mě přestalo bavit a ERko vyprchalo, když se objevil objekt P.
Tentokrát to udělám jinak. Marek nebude objekt M. Bude to prostě Marek. A co já chci, to dostanu. Vždycky.
