Dovolená mezi paviány
Každý správný rodič chce pro své děti to nejlepší. No ne? Když dítě křičí, tak ho zklidníme, když pláče, tak ho utěšíme, když má trápení, tak ho vyslechneme, když něco nechápe, tak mu to vysvětlíme, když něco chce, tak mu rádi přání, v rámci možností, splníme. A takhle by se dalo pokračovat do nekonečna. Milujeme své děti a uděláme pro ně vše.
Rozhodli jsme se pro rodinnou dovolenou. A byl to skvělý nápad. Jako rodiče jsme si mysleli, že i nám to prospěje, a že i my konečně dostaneme zasloužený odpočinek. Vybrali jsme hotel, který byl pro rodiny jako stvořený. Tedy alespoň se to psalo na recenzích. Po pár dnech pobytu nám došlo, že to někdo napsal špatně. Není stvořený pro rodiny, ale pro děti. Hotel, kde jsme si chtěli odpočinout byl jako dětská džungle plná překvapení. Zpočátku jsme měli radost. Užijeme si to. Ale počáteční nadšení rychle mizelo ve řvoucím chaosu paviánů. Když se člověk rozhodl, že si konečně po sto letech zaplave v bazénu, neměl šanci. Paviáni skákali, a to nejen do vody, ale i po lehátkách a stolech. Marně jsem hledala, kdo je za ně zodpovědný. Mé napomínání? Beze smyslu. Ve vodě si házeli s hračkami, takže se jim člověk musel vyhýbat. To by zas tak nevadilo. Ale museli jste odolně čelit i vodním chrličům, kteří bez varování stříkali vodu na každého, kdo se snažil plavat kolem. A když už jste se jim bezpečně vyhýbali, mohli vás pronásledovat. Když už jste si řekli, že to vzdáváte a jen si na chvilku lehnete, nemělo to význam. Jak můžete v klidu ležet, když se snažíte být ve střehu, zda je aspoň vaše dítě v té divočině v pořádku. Paviáni si mezi sebou kradli hračky, což vedlo k mnoha soubojům. Naprostá divočina! Měli jste pocit, že se zblázníte. Kolotoč s koníky byl rozkošný a těšila jsem se, až ho vyzkoušíme. Nicméně na konících i na tyčích a skoro na každé větší dekoraci visela banda anglických paviánů, kteří měli zřejmě za cíl ty koně zmasakrovat. Možná si je spletli s Trojským koněm, těžko říct. Na dětském hřišti se neklouzali na klouzačce směrem dolů, ale běhali nahoru. Až skoro člověk zatoužil, si to taky vyzkoušet. Ale někdo tady být zodpovědný musí, že? Neberte to zle, takový program, který pro děti měli, byl až neuvěřitelný, a animátoři by si zasloužili Oskara za trpělivost. Restaurace formou bufetu se změnila ve školní jídelnu, kde jste se báli, ať po jídle neuklouzenete. Samozřejmě jste se s partnerem mohli v kontrole svého paviána vystřídat, ale stálo to za ty pohledy typu – Prosím, už nikam nechoď?! Zapřete se a tvrdě absolvujete program, kde doufáte, že se vaši paviáni vyřádí a pak konečně vytuhnou. Bohužel to vypadá, že je nabitý program zásobuje adrenalinem a dobíjí jim baterky. A vztah? Skoro v koncích. Jediné co chcete, je trochu klidu. Chvilka, kdy po vás nikdo nic nechce. Ale říkáte si, co bych pro svého paviánka neudělal. A pak se zeptáte: „Tak co zlatíčko, jak se ti tu líbí?“ Očekáváte minimálně kladnou odpověď. Že by někdo děkoval? No to jsme si je měli vychovat líp. Nejhorší je, když je vám sděleno: „Jen trošku.“ Ta bezmoc. Plýtváte snahou, energií, penězi a to nemluvě, jak to odnáší vztah….
Pak to můžete zkusit jinak. Vyberete hotel, který není určený pro paviány, ale přímo pro vás. Nikdo vám tam neskáče na hlavu. A vy máte k dispozici to, co chcete. V mém případě trochu klidu, konečně si zaplavat, dokonce si s partnerem moci zahrát tenis nebo volejbal a mít čas na milování. Jako bonus zvládám napsat i několik stránek mé knihy, protože mi nikdo neřve do ucha. A malej pavián? Spokojený skoro stejně. Vyhraje si všude. My se nemusíme stresovat, aby se nám neztratil v tlupě divočáků. Takže co? Pokud jste šťastní v paviánských hotelech, máte můj obdiv. Ale dítě je nejvíc spokojené, když vidí spokojené rodiče.
