Kapitola 1
Romantické pohádky začínají vždy krásně. Když mě Marek na baru oslovil, snažila jsem se mu vyhýbat, ale skutečností je, že pokud pracujete za barem, nemůžete se sbalit a vykašlat se na celý svět. I když i toho jsem schopná. Možná se mi nechtělo odcházet. Možná jsem mu chtěla být na očích. Možná jsem si tu jeho pozornost užívala. Byl tam každý večer a moje obranyschopnost slábla s každým jeho pohledem, slovem, později i dotekem. Když mě poprvé políbil, věděla jsem, že už není úniku. Bylo to pro mě nové. Zábavné. Vzájemné. První sex v mém životě, který jsem si nemusela vynutit nebo do kterého jsem nebyla natlačena. Prostě milování, kde pulzovala láska. Bylo to moc krásné než abych to celé zahodila.
Možná bych měla večery trávit jinak, ale opět dřepím v černé teplákovce před firmou, kde pracuje. Doufám, že jsem nenápadná. Dnes neudělám nic. Chci ho jen vidět. Stále žije. Vypadá utrápeně. Zřejmě ho život beze mě nebaví. Další impuls motivace. Kouká se do mobilu.
Vidíš, že ti nepíšu. Ráda bych, ale dělám jen to, co jsi po mně chtěl. Mám respektovat, že jsi s jinou. Fajn. Respektuji. Alespoň zatím. Ale já nejsem kus masa, který ochutnáš a pak vyplivneš. Já jsem holka, která tě milovala. A tohle se nedělá. Ze dne na den někoho odříznout, to musíš být taky narušený. Ale neboj se. Já ti pomůžu. Já vím přesně, jak ti pomoci. Protože ty jsi stejný jako já. My jsme se našli. Patříme k sobě a ty to víš, jen to teď nechceš vidět. Neboj se, brzy začnu odškrtávat svůj velkolepý plán a pak už nebude cesty zpět. I po tom co vejdeš do firmy tu sedím. Budu tu celou noc. Čekat a představovat si, co právě děláš. Tvá práce není zábavná jen tiskneš reklamní sračky, co mají lidi kupovat. A mně to nevadí. Já tě přeci vysvobodím. Ukážu ti svět.
V mém plánu hledím na bod číslo 1. Napsat dopis a nechat mu ho na recepci fabriky. Kdybych byla zkušený stalker vzala bych si dečku, aby mi nemrzla prdel.
Možná jsi mě měl zaučit. To ty jsi byl můj první stalker. Jen podle instagramové fotky jsi dohledal, kde bydlím, našel sis spzku mého auta, zjistil sis o mně všechno. Později sis nasdílel moji polohu, měl jsi přehled o každém mém kroku. Byla jsem tvoje ulovená kořist a ano, touha opadne, když někoho ulovíš. Teď se naše role prohodili, ale i tak je to způsob lásky, kterým si ukazujeme, že jsme jeden pro druhého důležití. Jsme oba pošahaní. No a co. Láska přeci nezná hranice.
Překládám A4 papír na polovinu a pokládám ho na knihu Skrytá těla od Caroline Kepnes. Jestli někdo pochopí to, co mezi sebou máme, tak určitě takhle autorka. No to je jedno, teď je z knihy jen stoleček pro můj dopis tobě.
Marku, kde jsi? …
Kde je ten zákazník, který ze mě nespustil oči?
Ten, který se na mě nemohl vynadívat a měl slzy v očích, že se zamiloval?
Ten, který mě učil tancovat a psal mi vzkazy na záda?
Ten, který mi pletl copánek a tajně sahal na zadek?
Ten, který se o mně postaral, když jsem to přehnala s alkoholem?
Ten, kvůli kterému jsem porušila všechny své zásady a morální zábrany?
Kde je ten zamilovaný kluk, který na mě čekal s dopisem vyznáním svých citů?
Ten, který mi donesl své vypěstované tulipány?
Ten, který mi neustále dokazoval a říkal, jak moc mě miluje?
Kde je ten kluk, který měl v sobě tolik tepla, aby mě vždy zahřál?
Kde je ten psychopat, který po mně tak moc toužil?
Ten, který byl u mě do deseti minut vždy, když jsem ho potřebovala?
Kde je ten stalker, který musel znát každý můj krok?
Kde je ten kluk, který mi hrál na kytaru i harmoniku?
Kde jsou ty doteky, které mi vytvářely modřiny na zadku?
Kde jsou ty rty, které mi dělaly cucfleky na krku?
Kde jsou ty polibky, které ve mně probouzely vzrušení?
Kde je ten kluk, který značkoval mé tělo?
Kde je počítání orgasmů?
Kde tě mám? Kde je naše láska?
Balím to do červené obálky. Kreslím na ni černé srdce. Zalepím a je to. Vykračuji kupředu a sundavám si kapuci. Potřebuji působit, alespoň na oko, jako normální zamilovaná holka.
Na recepci sedí starší paní a ihned se mě s úsměvem zeptá: „Co potřebujete?“
Úsměv ji opětuji. Umím být velmi okouzlující, když chci. „Dobrý večer, nerada vás ruším, ale mám tu obálku pro Marka Vyskočila. Myslíte, že byste byla tak moc hodná a předala mu ji? Uděláte mi tím obrovskou radost.“
„A kdy tu má být?“
„Právě teď je v práci. Bude končit v šest ráno, takže stačí když bude procházet kolem mu to dát.“
„Víte kolik lidí končí v šest ráno a kolik jich jde naopak do práce? Navíc ani nevím, jak vypadá.“
„Ukážu vám ho.“ Lovím mobil z kapsy mikiny. V první řadě mě napadne se podívat na jeho facebookový profil, ale jsem zablokovaná. Naštěstí mám uložené velmi rozsáhlé album jeho fotek. „To je on. Je krásný, viďte?“ Přestávám recepční vnímat. „Koukejte tady. Vidíte ten úsměv? A tady to tělo? On je prostě…“
Recepční mě vytrhává ze snění: „Víte slečno, pochybuji, že bude z práce odcházet bez trička, abych ho poznala podle břišáků.“
Obě se zasmějeme.
„No dobře. Tak co ho zavolat sem?“
„Asi bude nejlepší, když to předám hlavnímu, který ho má na směně a ten mu to dá. Co vy na to?“
„Jo, proč ne. Děkuji moc. Jste úžasná.“
Vycházím ven a srdce mi buší o sto šest. Sedám si na nedaleký obrubník, z batohu vyndám plechovku od piva a zapálím si cigaretu.
Tak jo lásko. Já tu počkám. Chci vidět, jak to ráno čteš. Neuplyne ani půl hodina a ty už mi píšeš. Vím, jak moc na mě myslíš. Nedokázal bys neodpovědět. Jsme propojený.
Všechno je pryč a ty by ses s tím měla smířit.
Neodepisuju.
Nemůžu se s tebou přít, když jsi momentálně pomatený, to je pochopitelný. Nic není pryč a ty to víš. Nemusíš si nic nalhávat, já vím, že mě miluješ. Jsme v tom spolu.
S dobrým pocitem si odškrtávám bod číslo jedna. Ke druhému bodu se možná vrátím později, teď chci připravit vše pro bod tři.
Uvidíš, že budeš nadšený.
