Kapitola 12
Rychle sedám do auta a jedu domů jako o závod. Přemítám si vzkaz pořád dokola. Jaký nemáš zač? Proč bych měla mít zač? Jediný, co vím jistě, že je to stejný kretén, který mi dal první vzkaz. Font písma se shoduje. Jsem znepokojená. Co když tam bude něco, co mi může ublížit? Třeba ten někdo kobru zabil a nechal mi ji pod rohožkou? To asi ne. V hlavě mi běží maraton šílených představ, co tam může být. A hlavně chci to vidět? Co když se tam nepodívám? Mám vůbec na výběr?
První, co udělám, že jdu hned na zahradu. Rozhlížím se, ale nikdo nikde není. Zvednu rohožku. No ty vole. Tak tohle jsem nečekala. Rychle to schovávám pod bundu. V obýváku to položím na stůl a otevřu. Nemýlila jsem se, je to původní složka pana Kratochvíla, kterou jsem dneska měla odnést z ordinace a zlikvidovat. Už chápu to – nemáš zač. Ta osoba zřejmě doktorku zabila, překazila můj úkol a ještě má tu drzost, psát nemáš zač. Snad jako by to byla nějaká laskavost. Sama bych to zvládla líp a bez obětí. Tohle se tátovi líbit nebude. Ale je na čase mu říct, co se děje. Složku likvidovat nebudu, ale schovám ji a vše mu vysvětlím až zítra přijede. Dělám si kafe a prohlížím si fotky a videa z dnešního dne. Bohužel nic neobvyklého z toho nejsem schopna vyčíst. Možná jsem zbytečně paranoidní. To, že někdo posílá tyhle vzkazy a dělá tyhle věci, ještě neznamená, že mě musí nonstop sledovat. I když na druhou stranu, ten někdo musel vědět, že nejsem doma, když sem zanesl ten balíček. A taky musel vědět, že se ke mně dá dostat rozbitým oknem. Třeba někdo sledoval Marka, když mě stalkoval a vkrádal se mi do bytu, a tím dostal návod zdarma. Někdo mě musí mít v merku už delší čas. Taky ten člověk musel vědět, že jdu ty složky vyměnit a musel ji stihnout ukrást dřív než já, a taky mi ji dát pod rohožku, když jsem nebyla doma. Měl to vypočítaný. Dobře vypočítaný. Kdo to může být?
Jdou na mě depresivní představy. Kéž bys tu byl se mnou a se vším mi pomohl. Ty bys hned dokázal odhalit, že je něco jinak. Ochránil bys mě. Musím se snažit víc. Potřebuju tě jako nikdy dřív. Moje oči spočinou na růžové knize. Otevírám ji a dávám prostor vzrůstajícímu nadšení. Vždyť jde všechno podle plánu. Zítra mám tu schůzku s majitelem firmy, kde makáš a dneska hold uskutečním bod, který jsem chtěla vynechat, ale lásko, ono se to přímo nabízí. Jo, jsem zvědavá. Podle všech lustrací nejsem schopna pochopit, proč s ní jsi, co na ní vidíš, ale třeba to teď pochopím, když ji poznám osobně. Mám i chuť se napít. Takže budeme slavit naše nové přátelství, jsem zvědavá, co z toho vznikne. Neboj se, neublížím jí, protože nechci ublížit tobě, ale když bys třeba někdy chtěl, tak se jí zbavíme. Možná to tak chceš. Možná jsi odjel na chatu, abych měla prostor nás od ní odprostit, je to tak? Třeba mi tím dáváš najevo jak moc mě miluješ, jak moc v naši lásku věříš, že ano?
Štěpánka mi volá. Když se dozví o mé seznamovací akci, chce se přidat. Prý může pomoct. Asi má pravdu. Bude to vypadat líp, když budou v baru dvě kámošky než jedna osamělá holka.
Jediný, kdo by Štěpánku mohl poznat jsi ty, ale ty tam nebudeš. Nicméně v barech se lidi fotí, takže jsem jí vypůjčila jednu ze svých paruk a doplňila to rádoby dioptrickými brýlemi. Bude si říkat Šárka. No jo, s námi by ses nenudil. Převleky máš rád, já vím. Už se těším až si spolu budeme hrát a vydávat se za kohokoliv si určíme. A jestli se jednou vydáme na útěk, pohrajeme si i s novýma identitama. Bude to skvělý. Novej život. Nový my.
Vstupuju se “Šárkou” do baru U Karla. Na můj vkus je to ošunťělá hospoda pro zoufalce, co potřebují být nonstop v lihu. Nechápu, jak můžeš dát přednost někomu, kdo chodí mezi takovou spodinu. Máš na víc. A já tě z toho vytáhnu. Tvoje holka tu ještě není. Sedáme si na bar a objednáváme čtyři chupita. První várku do sebe hned klopnem. Pro jistotu tě kontroluju na mapě, naposledy ses mi zobrazil před třemi hodinami doma na wifině. Od té doby ses nepřipojil ani k datům. Ale psal jsi dědovi smsku ve stejnou dobu, cos byl naposledy on-line, a to že ho za dvacet minut vyzvedneš, takže jsem v klidu. Jedeš dle svého plánu.
„To je ona, že jo?“ drcne do mě “Šárka”.
„Jo.“ Snažím se ji nerengenovat pohledem. Jistě se ti na ní líbí taková zvláštní uvolněnost lomeno bezprostřednost, kterou působí. Na nic si nehraje. Je sama sebou. Jistě má i dobré srdce, protože přinesla kamarádce dárek a objala ji. Bude to hodná holka, která si nenechá srát na hlavu. Lehce dominantní typ. Ale ne moc. Ty si ji ukočíruješ jak potřebuješ, ale odhaduju, že jsi vedle ní raději v submisivnější pozici. Řekla bych, že z vás dvou jsi ty ten, který má rád víc. A prý takovýhle vztahy fungujou nejlíp. Vždycky má mít žena ráda méně a muž více, aby to mělo dlouhodobé trvání. Možná to byl náš zlom. Měla jsem tě nechat u pomysleného citového kormidla. Jako tě nechává ona. Ale já podlehla. Dostal jsi mě do kolen a neměla jsem dávat na jevo, že jsi celý můj svět. Protože ty potřebuješ dobývat. Potřebuješ toužit. Potřebuješ chtít víc a já ti dala všechno a to moc rychle. Do prdele, jaká jsem kráva. Měla jsem ti kousky sebe a dopaminu dávkovat postupně. Ale neboj se, pracuju na tom. Zařídím, abys ses do mě zase zamiloval.
„Jak se s ní seznámíme?“ špitne “Šárka” natěšeně.
„Asi jí rovnou zabiju, jak mě sere. Ta žárlivost mě sežere. Nemám na to dejchat stejnej vzduch v takhle malém prostoru.“
„Klídek. Hoď to do sebe,“ a zvedá další rundu chupit.
Bez váhání to do sebe hodím a objednávám trojitého jégra s ledem. “Šárka“ zůstvává u chupit.
Kotva jde na bar a usměje se na mě. Opětuju jí to. Nervózně poklepu prsty na baru a druhou ruku zatnu v pěst, prostě reflex.
„Barman je pomalejší, ale umí boží drinky,“ mluví na mě ona. A já mám pocit, že nemám nic pod kontrolou. Cítím, jak mi naskočila husina na rukou.
“Šárka” odpovídá za mě. Jistě chce situaci zachránit ještě dřív než ji poseru. Jak typický. Ještě, že mám tak úžasnou kámošku. „A taky se na něj hezky kouká.“
„Na koho?“ vyhrknu. Jsem úplně mimo.
„No na barmana,“ doplňuje tvoje holka.
„Líbí se ti?“ teď lituju, že jsem si nevzala žádný špionážní náčiní. Stačila by jedna malá kamerka a měla bych ji usvědčenou. Líbí se jí jiní chlapi. Děvka jedna.
„Jo, je dobrej a koukání není hřích,“ odpovídá.
„Cítíš se hříšně? Máš výčitky? Jinak bys tohle nezmiňovala.“ Možná jsem nezvolila ideální cestu se s ní spřátelit. Vlastně nevím, zda na to mám.
Zaráží se a pak se zasměje. „Nemám důvod mít výčitky.“
„Tak proč tvrdíš, že koukání není hřích?“ Vážně chci být milá, ale nejde to.
„Protože není.“
„Tak proč to zmiňuješ?“ reju dál, i když bych to dělat neměla.
„Holky, zvu vás na štamprli, i tvojí kámošku,“ přerušuje mě “Šárka”.
„Promiň, jestli jsem jedovatá, nemám svůj den,“ omluvím se i obhájím zároveň a doufám, že z mého tónu nejde vycítit faleš.
„V pohodě,“ mávne nad tím rukou. Zdá se, že jí jsou moje kecy ukradený, „já tu nejsem jen s kámoškou. Je tu celá naše parta,“ ukazuje na partičku lidí, co právě přišli, „jestli chcete, tak si k nám přisedněte.“
„Paráda,“ vykřikne “Šárka”, „platím rundu pro všechny.“
Well done. Tak jo. Pojďme si hrát.
