Kapitola 17
Když přicházím domu. Je odemčeno. Ale já zamykala. Od té zkušenosti s hadem nosím v kabelce malou plynovou pistoli. Vytáhnu ji. V obýváku je rozsvíceno. Nezouvám se. A s pistolí před sebou jdu do obýváku. Uleví se mi. Sedí tam můj táta.
„No fuj. Víš jak jsem se lekla, že je tu někdo, kdo tu být nemá?“
„Vždyť jsme byli domluvení na dnešek.“
Pokládám plynovku na stůl. „To jo. Ale něvěděla jsem, že máš klíče.“
„Když jsem ti zajistil tenhle byt, abys mohla být vedle toho blba vedle, kterej už tě ani nezajímá, tak bylo snad jasný, že si nechám náhradní klíč. Ostatně jako u všech předešlých bytů. Děláš mi starosti. Jsi paranoidní,“ pohlédne na plynovku, „tahle hračka je skoro na nic, divím se, že nemáš pořádnou bouchačku, tohle je pro děti,“ pak se odmlčí, „s tou doktorkou jsi to pokazila.“
„Ne tak úplně,“ vyndavám ze šuplíku komody složku, která měla zmizet a pokládám ji před tátu.
„Takže jsi to byla ty? Řekl jsem vyměnit složky. Ne dělat špinavou práci.“
„Poslouchej mě chvilku. Myslím, že mě někdo sleduje. Já ji nezabila. Ani jsem se tam nedostala. Někdo to udělal přede mnou. A pak mi dal za stěrač auta vzkaz, že nemám zač a že mám dárek pod rohožkou na zahradě, no a tam byla tahle složka.“
Táta mlčí a bedlivě mě pozoruje.
Tak pokračuju: „Taky se mi před několika dny někdo vloupal do bytu a dal mi sem krabici ve které byla kobra a byl tam taky vzkaz, ať nechám toho, co dělám.“
„Kobra jo,“ přimhouří oči jako by měl pochyby, „co si s ní udělala?“
„Ona zmizela. Musela se někam odplazit.“
Táta propukne ve smích. „Jasně,“ odmlčuje se, „asi vím o co tu jde.“
Konečně se mi dostanou nějaké odpovědi. Měla jsem se tátovi svěřit už dřív. On vždycky ví, co a jak. Vyndavám vzkazy a pokládám je před něj na složku.
„Myslím, že tenhle problém vytváříš ty sama. Jsi paranoidní a naši spolupráci nezvládáš tak, jak bys měla. Vzkazy sis napsala, abys odvrátila pozornost od toho, jak v poslední době nefunguješ na sto procent a taky abys měla výmluvy, že ti někdo kazí plány. S tou doktorkou ti ujely nervy a posralas to. Takže ses rozhodla vytvořit rádoby scénář, že ses tam ani nedostala, a že ti jakože někdo zase píše vzkazy, a že ti ještě někdo donesl tu složku. Mohla sis to vymyslet líp, ale na mě žádný hry hrát nebudeš. Navíc jsi použila převlek pro osobní účely a to je taky neprofesionální.“
Jsem v šoku. „Cože? Já si nic sama nepíšu. Jak si tohle o mně můžeš myslet? Po tom všem, co jsme spolu udělali! Jediný v čem jsem polevila je, že jsem si nechala ten převlek, uznávám, ale to je vše. Nemůžeš mě obviňovat z vraždy.“
„Ale ano. Můžu. Protože máš tu složku. A předpokládám, že jsou na ní tvé otisky, že?“
„Jasně, že jsou. Dala jsem to rychle do kabelky a nepřemýšlela jsem.“
„Vidíš a v tom je ten problém. Nepřemýšlíš. Jsi hrozba. Můžeš všechny potopit ke dnu. Kord teď, když jsi citově nestabilní. Nelíbí se mi to. Budu muset naši spolupráci ukončit a tím pádem i veškerý náš kontakt.“
„To nemyslíš vážně?“
„Myslím,“ zvedá se z křesla, podtáckem posune složku a vzkazy do černého pytle, který si vyndal kufříku. Odchází a já zůstávám sama. Bez složky. Bez vzkazů. Bez táty.
