Kapitola 25
Sedím doma v posteli a přehrávám si v mobilu video, který jsem natočila z kamerového záznamu, jak si ty a Adam povídáte. Pak další kratičké video, kde mám Adamovu tvář. Udělám screenshot, a obličej přiblížím. Jak mohla být Vivien do někoho takového zamilová? Zřejmě jen potřebovala někoho, kdo jí vynahradil otcovskou lásku. On se na Vivi jen usmál a přidržel jí dvěře od vchodu do obchodu. A už to bylo. Ona potřebovala gentlemana. Někoho, kdo si všimnul, že existuje. Jak málo jí stačilo. Byla mladá a blbá. Úsměv a dveře. Jako slepice po flusu. Nesnáším Vivien. Každé drobné gesto přerostlo v šílenou představu, jak jí miluje. Až teď jako Adéla můžu posoudit, že jí Adam nikdy nemiloval. Ona si to jen myslela. Přála si to. On jí sexuálně využíval a ona tomu říkala láska. Zabití jeho ségry byla chyba, ale chyby se hold stávají. Lidi umírají dnes a denně. Co na tom, o jednoho míň nebo víc. Kdyby se Adam neusmíval na ostatní holky. Kdyby nedával pozornnost ostatním holkám a neprovokoval mě. A hlavně, kdyby svý ségře ten den nepodržel ty dveře a nedal jí pusu na tvář, možná by žila. Nebyla to láska. Byla to žárlivost. To se stává. Teda stalo. Vivien jsem pohřbila spolu s Adamovým odchodem. No jo. Ale co teď? Mám mentální kapacitu za ním jít a vidět ho? A co mu jako řeknu? Chci si pečlivě naplánovat, jak budu postupovat. Ale mám horkou hlavu. Proudí mnou nutkání udělat cokoliv, aby se to nějak pohlo dopředu a situace se vysvětlila. Blíží se čas, kdy by ses měl chystat do práce. A tobě bych se měla věnovat. O tebe bych se měla zajímat. Zanedbávám tě a trčím doma. Měla bych čekat před tvým domem a sledovat si tě. Jo! To je ono, prostě musím za tebou. Všechno ti říct. Na všechno se tě zeptat a ono se to už nějak vyvrbí.
Rychle běžím do auta, je mi u prdele, že mám na sobě vytahané tričko a ošoupané legíny. Tobě to bude taky jedno. Nemusím před tebou vypadat jako princezna světa, protože ty mě tak vidíš, i když vypadám nejhůř. Naučil jsi mě, že jsem krásná jaká jsem. Ale funguje to jen před tebou. A to vlastně stačí. Protože ostatní mi jsou u prdele. Cestou si vymývám mozek Marlinem Mansonem. Žádná jiná hudba mě neuklidní tak jako tahle. Je to asi tím, že přehluší mé myšlenky, a tím pádem přichází klid. Parakuju a čekám až dorazíš. Ale ty nejsi nikde. Jakto? Kde tě mám? Kde se mi taháš? Co mi Johny přestal pomáhat tak jsem hodně polevila. Budu to muset napravit. Už je patnáct minut po tom, co bys měl být v práci. Znervóznila jsem. Třeba tě Lehký vyhodil? Nebo sis vzal na poslední chvíli volno?
Volám Lehkýmu. Trvá něž to zvedne.
„Kde je?“ vyhrknu lehce histericky.
„Kdo?“ snaží se šeptat, tipuju, že odběhl od rodinné večeře.
„Marek! Měl být dneska v práci. Je tam? Kde je? Neviděla jsem ho přijíždět. Potřebuju informace.“
„Zjistím. A dám vědět.“
„Ale okamžitě! Chci informace hned obratem!“
„Hlavně nedělejte žádný blbosti,“ zavěsí.
Čekám a mám pocit, že zešílím. Nejsi na svém místě a mě se svírá žaludek. Nemám nad tebou dohled. Znedbávám tě. Musím pro tebe, pro naši lásku, dělat víc. A budu!
Přijímám hovor, sotva co začne vyzvánět. Jsem ráda, že Lehký funguje. Cítím plížící se vděčnost, že bych to video s jeho ošukanou dcerou snad i smazala.
„Tak jsem zjistil, že Vyskočil včera vrchnímu provozu napsal smsku, že musí naléhavě odject někam pryč a nepřijde do práce. Pak mu nebral telefony, neozval se, nereagoval, kdy se vrátí do práce, nic, takže je na stole vyhazov. To bohužel nemůžu smést ze stolu. Teoreticky, kdyby svou situaci nějak vysvětlil, ale nemůže nepřijít do práce a dělat mrtvého brouka.“
Ztrácím slova. Na zlomek sekundy zaváhám, zda to není hra Lehkýho, abych nechala fabriku mimo svůj zájem. Smysl by to i dávalo. Neodpovím mu a končím hovor. Zjistím, co za tím je. A jestli jde Lehký proti mně, zaplatí za to. Mně nervy nikdo dělat nebude!
Jedu k tobě domů. Zvoním na tebe. Volám ti z několika čísel. Nic. Čekám v autě, tak abych viděla na vchod. Snažím se sledovat každého, kdo vejde a odejde. Doufám, že se objevíš. Ale ty nikde nejsi. Vyjdu z auta. Půl hodiny čekám před vchodem, vejdu dovnitř, když jde stará paní venčit jezevčíka, a po chvíli ti klepu na dveře. Nejsi doma. Kde jsi lásko? Ze zoufalství volám Johnymu. Potřebuju akutní doporučení na nějakého hackera. Chci vědět, kde jsi a promluvit si s tebou. To, že tě nemám pod kontrolou mě dohání k šílenství. Johny má hluchý telefon. Nic. Vezmu to do svých rukou. Pojedu domů. Dám si sprchu a seženu si hackera, který mi zjístí vše, co potřebuji vědět.
Když vejdu na chodbu, která mě dělí od bytu, můj pohled upoutá červené X nalepené na mé schránce. Co to má zase znamenat? V první moment chci tuhle hnusnou červenou izolepu strhnout, ale o to tu asi nejde. Nelíbí se mi to. Není to dobrý. Trvá mi než z kabelky vylovím klíče. Naposledy jsem se do schránky koukala asi přede třemi dny. Skoro nic mi nechodí. Občas pokuta, složenka, sem tam nějaký výpis nebo výzva na vyzvednutí balíčků z online nákupů. Ale dlouho jsem si nic neobjednávala. Tuším, že to Xko tam není jen tak. V poslední době kolem mě nic není jen tak. Opatrně otevírám schránku. Snad jako by na mě mohlo něco vybafnout. Ale nevybafne. Jen spadne papír na podlahu. Už jsem si myslela, že to bude nějaký leták, ale ne. Je tam vzkaz velkými písmeny přes celou stranu.
AŽ HO NAJDEŠ, NAJDEŠ I MĚ.
